S touto politikou přišel ostatně již ruský car Petr Veliký (1672 – 1725), když vyhlásil strategii nazvanou „nápor k jižním mořím“ a v této výbojné politice nakonec pokračoval i později Sovětský svaz. O severní oblasti tehdy nikdo v podstatě nestál, až v roce 2007 zahájilo Rusko výzkumnou činnost, která měla zdůvodnit jeho současné nároky na území sahající až k severnímu pólu. Britové chtěli okupací Tibetu zahájenou v červenci 1903 předejít tomu, aby Tibet zabralo Rusko a proniklo tak až k hranicím tehdy britské Indie.
Přípravy na vlastní tažení do Tibetu začalo tím, že Britové v indickém městě Gángtók, které dnes leží v blízkosti čínských hranic a sídlí v něm velká vojenská posádka, začali soustřeďovat své invazní jednotky. Zařazeno do nich bylo na 3000 britských a 7000 indických vojáků vyzbrojených moderními zbraněmi – puškami, děly a kulomety Maxim, které se staly symbolem anglických koloniálních válek. Tento kulomet s kadencí až 600 ran/min, první rychlopalná zbraň na světě, při palbě nejen zabíjel, ale jeho použití či už jen pouhá přítomnost na bojišti měly také na protivníka nesmírný psychologický účinek. Stal se velmi oblíbený i v Rusku, které koupilo roku 1897 patent od Angličanů. Tam byl kulomet částečně modifikován, použit byl v obou světových válkách a pak dodáván Sovětským svazem do rozvojových zemí, kde ho bojovníci národně-osvobozeneckých hnutí používali v bojích proti kolonizátorům.
Tibeťané si byli dobře vědomi toho, že v podstatě mají jen minimální šanci postavit se v boji proti takové přesile. Aby se vyhnuli krveprolití, tibetský generál slíbil, že pokud Britové nezaútočí na Tibeťany, oni nezaútočí na Brity. Plukovník Younghusband reagoval začátkem prosince 1903 tímto sdělením: „Nejsme ve válce s Tibetem a pokud nebudeme napadeni, na Tibeťany útočit nebudeme.“ Čekal potom, že se dostaví tibetští nebo čínští vyjednavači a podepíší s ním mírovou dohodu. Když se tak nestalo, plukovník Younghusband postoupil s částí armády asi 50 mil za hranice do Tibetu a dál čekal na vyjednavače protistrany. Když se nedostavili ani pak, na základě rozkazu začal postupovat dál směrem k Lhase, hlavnímu městu Tibetu.
K vojenské konfrontaci mezi Angličany a Tibeťany došlo 31. března 1904 u průsmyku Chumik Shenko. Britové nemohli pokračovat dál na Lhasu, protože tibetské vojsko se u průsmyku „opevnilo“ bariérou naskládanou z kamenů. Britové se zastavili před ní a vyčkávali. Ale ne dlouho. Ať už rozbuškou byla šarvátka mezi vojáky obou stran či fiktivní útok Angličanů za účelem odlákání tibetských jednotek stranou, výsledkem byla „bitva“, kterou Tibeťané prohráli. Proti moderně vyzbrojeným profesionálním jednotkám neměli vůbec žádnou šanci. Tibetské vojsko bylo tehdy jedno z nejslabších na světě, v podstatě šlo o středověkou rolnickou armádu tvořenou převážně narychlo naverbovanými nevolníky vyzbrojenými meči, kopími a zastaralými puškami. Tibeťané navíc věřili, že amulety, které měli u sebe, je ochrání před zraněním i smrtí. Ostatně, tak jim to také jejich lámové slíbili. Při boji pak byli tibetští vojáci rozčarováni a zmateni neúčinností svých amuletů, což jejich zkázu dovršilo.
Plukovník Younghusband sám, po střetnutí prohlásil, že to nebyla bitva, ale masakr. Britskému velení v Indii poslal den poté tuto zprávu: „Věřím, že tento obrovský trest zabrání dalším bojům a přiměje je konečně vyjednávat.“ Na britské straně činily ztráty 202 vojáků, kteří padli přímo v boji, a 411 ztracených z různých jiných příčin. Tibet přišel o 2000 až 3000 padlých nebo smrtelně zraněných. Britové pak už bez problémů obsadili Lhasu, odkud již předtím třináctý dalajláma Thubtän Gjamccho uprchl do Urgy ve Vnějším Mongolsku. V září 1904 pak byla podepsána anglo-tibetská dohoda, která Velké Británii v Tibetu zajišťovala pozici protektora a mnoho hospodářských výhod, například to, že Tibet bez britského souhlasu neudělí žádné velmoci koncesi na stavbu železnic, telegrafní sítě či hloubení dolů na svém území. Na tibetské straně dohodu podepsali jak světští, tak duchovní představitelé Tibetu, mimo jiné lámové stojící v čele klášterů Sera, Däpung a Gandän, kteří se jevili probritsky orientovaní.
Čínské císařství se ovšem stále snažilo dostat Tibet pod svůj vliv, což se nepodařilo. Když byl v Číně císař svržen a 1. ledna 1912 vyhlášena republika, následujícího roku vyhlásil svou nezávislost i Tibet. Fakticky i formálně o ni pak přišel v roce 1950, kdy jej okupovaly čínské jednotky, aby „zachránily tři miliony Tibeťanů před imperialistickým útlakem a zabezpečily ochranu západní čínské hranice“. Britové o svůj vliv v této oblasti přišli již roku 1947, kdy se museli vzdát své koloniální nadvlády v Indii, a Tibet tak Číně ponechali. Pod její správou pak Tibet zůstal až dodnes.
