Jedu jenom přes kopec, a tak to není žádný velký kšeft. Mířím do centrály JLV (dříve Jídelních a lůžkových vozů). Za chvíli tam přijde posádka, s níž budu absolvovat ranní přípravu v bistrovoze Pendolino, který vyráží v šest ráno do Košic.
Tak trochu představu mám, ale skutečnost je přece jenom trochu jiná. I po cestě do velké haly, kde Pendolino stojí, už uděluje šéfová posádky Andrea Richterová první pokyny, a jakmile vystoupáme po schůdcích do soupravy, rozjede se vše naplno. „Je to tady takové ranní fitko, za chvíli to poznáte sám,“ říká Andrea a ona i další dva členové posádky – Monika a Denis – se pouští do práce. Začnou s kompletní inventurou zboží, je nutno vše zkontrolovat i drobnosti, jako jsou například druhy a počet čajů, takže je potřeba hodně pečlivosti. „Kontrola probíhá velmi důkladně, kontrolují se lednice, zařízení kuchyně i další věci. Také musíme prověřit data spotřeby. Není toho málo, v nabídce jsou různé druhy sendvičů, teplá i studená jídla a mnoho dalšího,“ vysvětluje Andrea. A Monika dodává: „Navíc je tu bonusové občerstvení, které se servíruje do I. třídy. Právě dnes budeme mít téměř plno, zatím je hlášeno 43 cestujících a ještě může dorazit někdo navíc.“
Nesmějí poznat žádnou únavu
Dívám se na tu souhru, a protože jsem chlap, nemůžu se koukat, jak holky fyzicky pracují, a rád bych jim pomohl. Za pár minut ale chápu, že moje pomoc by byla Danajským darem, hodil bych, obrazně řečeno, do dobře rozběhnutého soukolí písek. Ještě stačím „v kalupu“ prohodit s Andreou pár slov. „ Jezdím tady
od covidu, tedy asi čtyři roky, ale už před tím jsem v gastronomii pracovala, v hlavním městě jsem jedenáct let, takže jsem vlastně Pražačka,“ usmívá se Andrea. „Já takové zkušenosti nemám, jsem tady půl roku, ale baví mne to,“ přidává se Denis.
Pak přijde na řadu – odborně řečeno – „zbrojení“, tedy zásobování a znovu začíná „fitko“ naplno. Přejímají se nová jídla a všechno, co by mohlo cestujícím během jízdy chybět. Těsně před odjezdem potkáváme Zbyňka Černého. Ten tu je od čtyř ráno a kontroluje soupravu po technické stránce. V 5.25 hodin Pendolino vyráží z depa. V jízdě se přece jen pracuje o něco hůř, ale tempo posádky nepolevuje, spíše naopak.
Ve tři čtvrtě na pět souprava pomalu vjíždí na hlavní nádraží. „Teď se ještě musíme upravit, vidíte sám, že na to nemáme mnoho času, ale cestující na nás únavu nesmějí poznat,“ říkají děvčata. A tak sahají ještě do kabelky, aby jejich jemný parfém zdůraznil ženskost. Je neuvěřitelné, jak se z „dělnic“ stanou během minuty přívětivými dámami, které jsou okamžitě připraveny
obsloužit hosty. Přitom ještě musejí zanést i již zmíněné bonusové občerstvení do I. třídy. Za deset minut šest nastupují první cestující a ještě před odjezdem vlaku se hromadí u bistropultu a začínají pronášet svá přání. Posádka má na vydechnutí pár sekund, ale zvládá to. Její cesta tentokrát končí v Ostravě. „Už se těšíme na odpočinek, doufáme, že cesta proběhne v klidu.“
Hlavně vlídné cestující!
Ještě se stačíme zeptat na oblíbenost pokrmů: „Hosté si vybírají nejen klasiku, což je svíčková, řízek či gulášovka, ale úspěšné jsou i pokrmy ze sezonní nabídky. Hosté oceňují pestrost, vždyť mnozí s námi jezdí opakovaně a kvitují s povděkem, že se nabídka mění,“ dodává Andrea.
Je za minutu šest, já vystupuji z vlaku a jdu na kafe. A konečně mi dochází, co všechno musí posádka zvládnout. Upřímně, já se zapotil jen z pohledu na ten „šrumec“. Většina Pražanů teprve začíná vstávat, ale Pendolino je už někde u Pardubic…
V duchu přeji posádce šťastnou cestu a jen příjemné a vlídné cestující, kteří ovšem netuší, tak jako já, než jsem se na ranní „rozcvičku“ vydal, co vše obnáší příprava, aby jejich spokojenost byla dokonalá.
