V sedmý den naší samostatnosti, 3. listopadu 1918 o půl sedmé hodině večerní, byl na dlažbu svržen památný sloup se sochou Neposkvrněného početí Panny Marie. Sloup byl stržen manifestanty vracejícími se s Bílé Hory, poštvanými předcházejícími agitacemi u víře, že mariánský sloup byl zbudován Ferdinandem II. na oslavu porážky českého národa na Bílé Hoře. První vyslovil návrh, aby sloup byl stržen, sociální demokrat Václav Šturc (1858 v Litovicích – 1939 v Praze), pozdější první předseda komunistické strany a její senátor, starosta Kobylis a v roce 1927 jediný protikandidát TGM na post prezidenta.
Jako hlavní původce činu je uváděn bohém a spisovatel Franta Sauer (1882 v Praze – 1947 tamtéž), který stržení sloupu připravil a zaštiťoval se přitom údajnou podporou vedení národních socialistů a sociální demokracie. O události později zveřejnil písemné svědectví a uvedl, že o den dříve navštívil správce žižkovského obecního dvora Josefa Hodana, kterému řekl, co chystá, a odvolával se na revoluční národní výbor a na Václava Klofáče a Karla Kramáře. Správce Hodan mu vyšel vstříc a uložil hasičům, aby se stržením sloupu pomohli. Ti pak 3. listopadu odpoledne na Staroměstské náměstí přivezli žebřík a omotali kolem sloupu lano.
Stržení sloupu bylo načasováno tak, aby k němu došlo v okamžiku, kdy se účastníci tábora lidu budou vracet průvodem z tohoto shromáždění. Nejprve byla za zpěvu písní a za vztyčení rudého praporu stržena socha anděla na západním nároží.
Na místo také přijeli automobilem členové Národního výboru, kteří stržení sloupu chtěli zabránit, Cyril Dušek (1881 v Praze – 1924 v Káhiře) a historik Václav V. Štech (1885 ve Slaném – 1974 v Praze). Když ale viděli, že je odpor marný, zachránili alespoň vzácný obraz Panny Marie Rynecké, o kterém se ještě zmíním.
Po delším, více než půlhodinovém úsilí se nakonec podařilo sloup rozkývat a strhnout.
Vypráví se, že to byl národní socialista Ferdinand Šťastný (1873 v Karlíně – 1957 v Kunraticích), meziválečný senátor, který první hodil provaz na sochu Bohorodičky. Jeho syn Alois se za nedlouho proslavil ještě významněji, když spáchal první politický atentát v republice – na ministerského předsedu Karla Kramáře.
Poté, co sloup padl k zemi a roztříštil se, pronesli proslovy pozdější poslanec Antonín Chmelík a redaktor Práva lidu Jan Skála. Večer se dav ještě vydal ke Karlovu mostu, kde chtěl na něm stojící sochy naházet do Vltavy. Tomuto už však zabránili vojáci poté, co poslanec František Soukup telefonicky požádal policejního ředitele o vyslání policejní i vojenské stráže k mostu.
Údajně se dav chystal i k chrámu Panny Marie Vítězné, aby strhal díla Brandlova a jiná.
Vandalský čin odsoudil Národní výbor československý, který celou věc označil za historický omyl, konstatoval, že se bolestně dotkl náboženských citů a vydal příkaz, aby bylo upuštěno od jakéhokoliv ničení pomníků.
K organizaci činu se vzápětí přihlásil Franta Sauer. Státní zastupitelství v Praze zahájilo vyšetřování 7. listopadu, ale čin nebyl klasifikován jako zlomyslné poškození cizího majetku s odvoláním na to, že se udál jen několik dní po převratu, tedy v době revoluční. Nakonec byl čin klasifikován jako přečin a ten byl již během vyšetřování v únoru 1919 promlčen.
Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze byl pískovcový raně barokní mariánský sloup se sochou Neposkvrněné Panny Marie (latinsky Immaculaty) a sochami andělů bojujícími se symboly zla na podstavci kolem sloupu.
Byl postaven v roce 1650 jako poděkování za obhájení Prahy před švédskými vojsky v roce 1648. Základní kámen byl položen 23. května 1650 Bernardem Ignácem z Martinic za účasti velkého množství Pražanů. Šestimetrový dřík byl vztyčen už 26. září a socha Panny Marie byla na vrchol umístěna 30. září. Za hlavního tvůrce sochařské výzdoby je považován Jan Jiří Bendl (+ 1680 v Praze), s ním pracovali Arnošt Jan Heidelberger, Stanislav Goldschneck a Abraham Melber. Výstavba sloupu se hradila z dlužných kontribucí a příspěvků na císařskou korunovaci. Posvěcení sloupu se konalo až 13. července 1652 pražským arcibiskupem kardinálem z Harrachu za přítomnosti císaře Ferdinanda III. a jeho syna Ferdinanda IV.
Sloup byl postaven na místě, kde nechal v březnu 1632 po vpádu Sasů do Prahy za třicetileté války jeden z velitelů přibít na pranýř staroboleslavské Palladium.
Vzorem pražského sloupu byl mariánský sloup z Mnichova, postavený roku 1638 jako díkůvzdání za zachování města během švédské okupace za třicetileté války.
Sloup byl vysoký téměř 16 metrů a nesl dvoumetrovou pozlacenou sochu Panny Marie, která měla dvanáct hvězd kolem hlavy a stála na přemoženém drakovi.
V nárožích soklu stály čtyři sochy andělů symbolizující ctnosti bojující se silami zla – moudrost, spravedlnost, statečnost a mírnost.
Na podstavci byl v kartuši vytesán latinský nápis: „VIrgInI genItrICI sIne orIgInIs Labe ConCeptæ propVgnatæ et LIberatæ VrbIs ergo Cæsar pIVs et IVstVs hanC statVaM ponIt“ (součet zvýrazněných římských číslic dává rok 1650), česky: Panně Rodičce bez poskvrny prvotní počaté za obhájení a osvobození města zbožný a spravedlivý císař tuto sochu postavil.
V podnoží sloupu byl dutý prostor, který sloužil jako kaplička. Byl v ní umístěn gotický deskový ochranný obraz Panny Marie Rynecké, pocházející z počátku 15. století. Původně visel na domě U zlatého jednorožce (čp. 20) na Staroměstském náměstí, který vlastnila rodina Miseronů. Pražané před ním prosili za ubránění města během švédského obléhání. Dnes se nachází v depozitáři Týnského chrámu.
Jihozápadní nárožní sousoší bylo poškozeno dělovou koulí během pruského ostřelování Prahy v roce 1757. Místo zůstalo sto let prázdné, až v roce 1858 ho nahradila volná kopie od pražského sochaře Josefa Kamila Aloise Böhma.
Sloup Panny Marie sloužil měšťanům po společenské i duchovní stránce. Lidé po celá staletí odpočívali na jeho schodech, kladli k němu květiny a zapalovali svíce, nebo si u něj dávali sraz česači chmele. Samozřejmě se k němu ubírala nejrůznější procesí.
Během moru, kterému v roce 1713 během 5 měsíců podlehlo 20 tisíc Pražanů, se lid u něj každý den shromažďoval na pobožnosti
V poledne stín sloupu ukazoval pražský poledník (jinak stezník), který sloužil k určení přesného slunečního času.
Protože měli krátce po stržení přijet do Prahy Tomáš G. Masaryk a někteří zahraniční politici, kteří měli mít pódium na Staroměstském náměstí, vedení města rozhodlo trosky odklidít. Zbylé části sloupu byly ve spěchu odstraněny v noci z 18. na 19. prosince 1918 a odvezeny na nádvoří kláštera u kostela sv. Anny na Anenském náměstí.
Fragmenty sochy Panny Marie, původní korintská hlavice, nepoškozená tři nárožní sousoší, části zničeného sousoší, kamenné zábradlí a stupně byly uskladněny v lapidáriu na pražském Výstavišti, k nim přibyla ulomená hlava Panny Marie, nalezená v roce 1957 ve starožitnictví na Národní třídě, odkud ji vykoupilo Národní muzeum.
Socha, která před lapidáriem stojí jako poutač, je jednou ze čtyř soch umístěných na nároží podstavce a je nejspíš dílem Jana Jiřího Bendla.
Jan Jiří Bendl vytvořil zrcadlově otočenou kopii sochy Panny Marie, ta je umístěna v průčelí kostela Nejsvětějšího Salvátora. Další Bendlova téměř totožná socha z roku 1673 je na mariánském sloupu v Lounech. Sochař Břetislav Benda udělal podle zachovalých částí třetinový model sochy, podle kterého pak řezbář Bohumil Bek sochu zvětšil do původního rozměru a vyřezal do dřeva. Socha je nyní umístěna na oltáři kostela Panny Marie Královny míru na Lhotce, ve kterém je uložena i jedna ze tří dochovaných hvězd z glorioly.
Jak jsem už uvedl, vandalský čin Žižkováků odsoudil Národní výbor československý, který vydal příkaz, aby bylo upuštěno od jakéhokoliv ničení pomníků. Ten se ale bohužel mnul účinkem. V Čechách byly zničeny desítky soch, nejčastěji sv. Jana Nepomuckého.
O tom si ale povíme někdy příště.
Zdroje: Antonín Šorm: Ve jménu demokracie, 1922; Wikipedie
