Radnici tvoří komplex několika domů přiléhajících ke Staroměstskému náměstí, postupně připojovaných do jednoho celku pro potřeby správy Starého Města pražského. Historicky prvním domem je nárožní raně gotický dům z konce 13. století, který měšťané získali z majetku bohatého kupce Wolfina od Kamene. Dominantou Wolflinova domu je mohutná hranolovitá věž, zvýšená v roce 1364. V této věži vybudovala roku 1381 stavební huť Petra Parléře gotickou radniční kapli. Na počátku 15. století stejná huť připojila k jižní stěně věže stavbu Staroměstského orloje.
Po roce 1360 byl na západní straně prvního domu přistavěn druhý dům, ve kterém byla zřízena radní síň. Tato síň s dřevěným gotickým stropem dodnes slouží jako oblíbené místo svatebních obřadů. V roce 1458 se jižní křídlo rozrostlo o další dům, řečený Mikšův, vystavěný na románských základech, který radnici odkázala vdova po kožešníku Mikšovi Kačka.
Po spojení pražských měst v Královské hlavní město Prahu se v roce 1784 Staroměstská radnice stala sídlem nového pražského magistrátu. S narůstající agendou vyvstala potřeba jejího rozšíření a přestavby. V roce 1828 byly formulovány první podmínky a v následujících letech předloženy dva návrhy J. Eschema a Jana Schöbleho (jeho návrh je v naší galerii). Oba návrhy byly roku 1843 poslány k posouzení stavebnímu radovi Peteru Nobilemu (1774, Capriasca, Švýcarsko – 1854 ve Vídni), zpět se ale vrátil jeho vlastní návrh (viz galerie), který byl i přes protesty pražského magistrátu schválen vídeňskou dvorskou kanceláří k realizaci. (Tehdy za oběť padly původní domy východního křídla, sloužící radnici už od 14. století.)
Stavba nového východního křídla radnice byla zahájena v roce 1839 a po dvou letech pro odpor veřejnosti protesty zastavena. Po následných úpravách Pavla Sprengera byla nakonec dohotovena v roce 1848 (viz galerie). Od přestavby jižního křídla se raději upustilo.
V průběhu 20. století bylo vypsáno několik architektonických soutěží na přestavbu a dostavbu Staroměstské radnice.
První soutěž byla vypsána ve dvou kolech již v letech 1899–1900. V zadání bylo, že tehdejší neogotické křídlo zůstane zachováno, ale jeho průčelí se může změnit. Soutěž skončila bez vítěze podobně jako další obdobná soutěž z roku 1905.
Další, v pořadí třetí soutěž byla vypsána v roce 1909. V jejích podmínkách se poprvé objevil požadavek uzavření Staroměstského náměstí částečným zakrytím Pařížské třídy, která byla na náměstí prolomena v rámci pražské asanace a narušila jeho původní středověký tvar.
Jestliže se dvě předchozí soutěže vyznačovaly značnou podobností návrhů, ta třetí byla zcela jiná.
Soutěžilo 20 originálních projektů, které odrážely dobové proměny vnímání architektury mezi starší a mladší generací architektů.
Přesto byl vybrán jako vítězný konzervativní návrh Antonína Wiehla (1846, Plasy – 1910, Praha)
v duchu české novorenesance (viz galerie, také návrhy Janáka, B. Hübschmanna). Architektova smrt a nápoj nových výtvarných idejí ale způsobily, že k realizaci nedošlo. Nedostatek prostor pro městskou správu byl mezitím vyřešen stavbou Nové radnice na Mariánském náměstí podle návrhu Osvalda Polívky z let 1909-11.
Největší pozornost ale vzbudil návrh Josefa Gočára (1880 v Semíně na Pardubicku – 1945 v Jičíně) z roku 1909 (viz galerie), který novou budovu pojal jako kubistický mrakodrap. Stupňovitá krystalická pyramida byla ve výšce 61 metrů zakončena monumentálním sousoším. Zda myslel Gočár svůj návrh opravdu vážně, nevíme, každopádně patří k těm nejzajímavějším, které se v rámci osmi vypsaných soutěží na přestavbu objevily.
Další soutěž na dostavbu Staroměstské radnice byla vypsána v roce 1938. Vzhledem k přísným podmínkám památkové ochrany se omezila vpodstatě jen na přístavbu novogotického východního řídla a částečné zakrytí vyústění Pařížské. Nedostatek volnosti mnohé odradil a všechny tři oceněné návrhy postrádaly nápaditost. (V galerii je návrh F. M. Černého.)
Během druhé světové války byli vypracováním studie přestavby radnice přímo osloveni E. Langhammer, P. Schmitthenner a Ohmanův žák František Šrámek (1884 ve Strakonicích – 1952 v Praze). První dva vůbec nepochopili vývojové a prostorové souvislosti Staroměstského náměstí, jejich očividným cílem bylo spolu s dalšími stavbami proměnit Prahu v německé město v duchu oficiální architektury Hitlerovy Třetí říše.
Za Pražského povstání na konci druhé světové války v květnu 1945 sloužila Staroměstská radnice jako jedno z ústředí protifašistického odboje. V jejím bezprostředním okolí probíhaly boje mezi povstalci a německou armádou, což vedlo k velkým škodám. Požár zničil novogotické křídlo radnice natolik, že zůstaly stát jen obvodové zdi. Těžké škody utrpěla při požáru také věž a Staroměstský orloj.
S lety 1946/7 se uskutečnila architektonická soutěž, která měla rozhodnout, co s radnicí dál. Vyhrál návrh Františka Marii Černého (1903 v Praze – 1978 tamtéž), nebyl ale proveden a navíc došlo v roce 1949 ke zbytečné likvidaci torza východního křídla a tím k prostorovému rozvrácení celého Staroměstského náměstí.
Na vzniklou situaci reagovaly další dvě soutěže v letech 1962 a 1966/7. Vzhledem k celkovému uvolnění režimu přišly zajímavé návrhy v duchu brutalismu. Vyhrál návrh Jaroslava Šusty (*1927 v Ostravě – Vítkovicích) a Ladislava Vrátníka (*1927 ve Valašském Meziříčí), naděje na realizaci ale skončila s příjezdem „spřátelenách armád“. (Návrh je v galerii spolu s projekty Jana Bočana a manželů Machoninových.)
Zatím poslední, osmá soutěž na dostavbu Staroměstské radnice e odehrála v roce 1987.
Zúčastnilo se jich neuvěřitelných 227 návrhů a to ještě porota patrně neviděla návrh autora tohoto článku postavit tam zase šibenice.
