Školní rok je opět v plném proudu a spousty rodičů měli nelehký úděl, vybrat své ratolesti školní aktovku, řekněme v dnešní době spíše batoh. A protože víme, že děti jsou dnes velmi vybíravé a podléhají už v raném věku různým trendům a reklamám tak také víme, že není pro dnešní rodiče jednoduché splnit koupí takové aktovky či batohu veškeré požadavky.
Pro ty, kteří rádi zavzpomínají přinášíme něco málo z historie v následujících řádcích i fotogalerii.
Kdy se začala psát historie prvních školních aktovek a jak vypadaly?
Je potřeba si uvědomit, že děti dlouho žádné aktovky vůbec neměly. Když si do školy začaly nosit jednu nebo dvě knihy, tak používaly drátěný nosič. Sešity se rozšířily až od poslední třetiny 19. století, mnoho pomůcek k nošení opravdu neměly, hovoříme-li o obecných školách.
První opravdové školní aktovky? Jak je známe z dnešní doby nebo nedávné historie…
Přibližně na přelomu 19. a 20. století. Šlo o velmi jednoduché brašničky s jedním neděleným vnitřním prostorem a vyráběly se z pevného kartonu, nebo kůže. Vešlo se tam všechno, co bylo potřeba, tedy učebnice, tabulka a později sešity. Co se sešitů týká, tak ty byly dostupné od 60. až 70. let 19. století. Do té doby psaly děti na tabulky a papíry, které linkoval přímo pan učitel. Ale tabulky se používaly i později, aby se ušetřilo.
Přibližně na přelomu 19. a 20. století. Šlo o velmi jednoduché brašničky s jedním neděleným vnitřním prostorem a vyráběly se z pevného kartonu, nebo kůže. Vešlo se tam všechno, co bylo potřeba, tedy učebnice, tabulka a později sešity. Co se sešitů týká, tak ty byly dostupné od 60. až 70. let 19. století. Do té doby psaly děti na tabulky a papíry, které linkoval přímo pan učitel. Ale tabulky se používaly i později, aby se ušetřilo.
Jak byly první aktovky mezi žáky rozšířené? Zřejmě zprvu nešlo o levnou záležitost.
Hodně záleželo na tom, jestli byly děti z venkova, nebo z města, a jak na tom byla rodina finančně. Ještě na začátku 20. století, pokud byly děti z chudších poměrů nebo z venkovských osad, rozhodně větší školní výbavu většinou neměly. Věci samozřejmě musely vydržet co nejdéle.
Výroba aktovek, jak je známe dnes, je průmyslovou záležitostí. Jak to s výrobou školních brašen bylo v minulosti?
Přibližně od 19. století fungují továrny zaměřující se na výrobu školních pomůcek. Především se jednalo o výukové školní obrazy, nebo mapy, které visely po stěnách třídy. Firem, které fungovaly i později za první republiky, bylo opravdu mnoho, konkrétně u aktovek se však jednalo také o celou řadu lokálních výrobců a brašnářů. Většinou rodič vyrazil právě k brašnáři, specializované obchody se školními potřebami neexistovaly. Unifikace přichází až ve druhé polovině 20. století, kdy se vyrábělo centrálně pouze několik typů aktovek.
A jak to vidí některé osobnosti naší umělecké scény?
Jan Smigmator, zpěvák:
Měl jsem aktovku, která byla modrá, a vždycky v ní byla výborná svačina od maminky. Uvnitř jsem měl penál plný pastelek. Při vyučování jsem si totiž nemohl zpívat, tak jsem si kreslil do slabikáře. Během pár dní jsem ho celý pokreslil, ale moje dětské ilustrace mu velice slušely!
Radek Jaroš, horolezec:
Kdybych ji měl do detailu popsat, tak si budu vymýšlet. Asi jsem z ní nebyl nadšený, protože klukům se do školy moc nechtělo. Měl jsem klasickou velkou brašnu na záda. Až když jsme byli větší, tak jsme nosili botasku na jednu stranu, ale to byla pro nás rebelie, protože to se nesmělo.
Jan Hřebejk, režisér:
Od útlého dětství jsem měl speciální aktovku. Moji rodiče ji nechali ušít z vepřové kůže u vesnického brašnáře. Musela být tenkrát dost drahá. Nebyla natíraná, takže vypadala jako z roku 1920, ale nakonec jsem ji nosil až do čtvrťáku na gymplu. Ke konci už byla ale hodně počmáraná.
Jaroslav Svěcený, houslista:
To jsou věci, které se nezapomínají. Byla to klasická aktovka na záda s kovovými zacvakávátky. Byla dohněda a neměla žádné kapsy navíc, protože jsme neměli mobily a další vymoženosti. Občas mě z ní ale bolela záda. Děda mi tenkrát říkal, že v ní nosím kamení.
Matěj Ruppert, hudebník:
Byla modrá a krásná. Když jsem ji dostal, měla žluté odrazky a velké kovové přezky. A za měsíc vypadala úplně jinak. Byla potom ošoupaná a uvnitř dva týdny stará svačina, byly tam také slupky od pomerančů, sem tam nějaké jablíčko. Nebyl jsem nejpořádnější.
Ondřej Kepka, režisér:
První třídu jsem absolvoval v 70. letech, což byla taky jiná doba než dnes. Ale zase jsem psal perem a tužkou, a ne křídou na břidlicovou tabulku. Tehdy nebyl velký výběr. Naši mě ale vedli k tomu, abych nebyl náročný. Takže jsem nestrádal, ale zase jsem neměl hned všechno.
Adéla Gondíková, herečka, moderátorka:
Co si pamatuju, tak odjakživa jsem nosila do školy batoh. Ale nebyl to takový klasický školní, který nosí děti i dneska. Měla jsem takový, co jsme jako rodina vozili na výlety, do lesa a podobně. V roce 1980 to bylo hodně divné, ale pro mě úplně normální.
