Předlitavsko (Cislajtánie, z němčiny Cisleithanien) neboli Rakousko byla jedna ze dvou částí Rakousko-Uherska v letech 1867 – 1918 s hlavním městem Vídní.
Od druhé části, Zalitavska (Translajtánie) neboli Uherska, jej zčásti oddělovala řeka Litava.
Pojem „Předlitavsko“ byl neoficiální. Do roku 1915 se oficiálně užívalo spojení Království a země na říšské radě zastoupené (německy Die im Reichsrat vertretenen Königreiche und Länder), v roce 1915 se oficiálně začalo užívat názvu Rakousko.
Předlitavsko bylo tvořeno těmito korunními zeměmi: Horní a Dolní Rakousy, Salcbursko, Štýrsko, Korutany, Tyrolsko, Vorarlbersko, Istrie, Gorice a Gradiška, Terst, Dalmácie, Krakov, Čechy a Morava, Slezsko (rakouská část), Halič, Bukovina a Kraňsko.
Jak řečeno, hranici mezi oběma územními celky tvořila řeka Litava (maďarsky Lajta, německy Leitha). Je to 180 kilometrů dlouhá řeka, protékající Rakouskem (Dolní Rakousko, Burgenland) a Maďarskem (Győr – Moson – Sopron). Jde o pravý přítok Dunaje.
Řeka vzniká soutokem dvou pramenných toků, větší Schwarzy a menšího Pittenu, u rakouské obce Bad Erlach, poté protéká Vídeňskou kotlinou, z ní Bruckou branou do Malé uherské nížiny, a tam ve městě Mosonmagyaróvár ústí do ramene Dunaje zvaného Mošoňský Dunaj.
Podél Litavy po staletí vedla hranice mezi Rakousy a Uhrami.
Už jednou jsme se v Našem REGIONu podívali do 150 let staré historie prostřednictvím farních kronik, které sepsali duchovní v obcích na území dnešní Prahy 6 – konkrétně Dejvic a Liboce.
Podívejme se znovu, co tehdy pálilo naše duchovní – konkrétně v roce 1869.
14. května 1869 vstoupil v platnost zákon o všeobecné povinné školní docházce, modernizující zastaralé předpisy z počátku 19. století. Prodlužoval školní docházku na 8 let a zřizoval školy všude tam, kde „v okruhu jedné hodiny po dobu nejméně 5 let žije více než 50 dětí“. Zlepšilo se i postavení učitelů jak po stránce jejich přípravy, tak i materiální, přičemž náklady na provoz obecné školy se přesunuly na obec a za vzdělávání učitelů zodpovídal stát.
To se ovšem zle nelíbilo matičce církvi. Ani faráři dejvickému a libockému.
„Následkem nových školských zákonů přešla správa národního školství z diecézních vrchních školdozorských úřadů, jichž správci byli ti, kteří generální vikáři ve spojení s kanovníky – scholastiky na c.k. zemskou školní radu se sídlem při c.k. místodržitelství v Praze.
Druhdy užívané názvy: národní, farní, filiální, hlavní, vzorná škola přestaly toho roku a nahrazeny povšechným názvem: obecný.
Nejmenuje se tudíž zdejší škola víc farní, – ale obecná dvojtřídní škola.“
/ Jakub Ludvík, farář od sv. Matěje
„Říšská rada měla co nejvíce napilno, aby školu, tuto dceru církve, od církve oddělila. Letošním rokem počátek učiněn. Církvi škola jest vyrvána, aby naplnila se slova Spasitele: Ven ze škol vyženou vás.
Dítky mají choditi od počátku 6tého až do konce 14 roku do školy, týdně mají míti 28 – 30 hodin. Proti tomuto školnímu zákonu, jenž v přemnohém ohledu provésti se nedá, povznesl se celý národ a není dosud proveden.
Ani do kostela nemusí dítky choditi a třeba ani před a po vyučování se modliti. Kam to ale povede, ukáže budoucnost. Bez Boha asi daleko nedojde škola.“
/ Jan Černohouz, libocký farář
Dejvický farář měl ale ještě další důvod ke zlosti.
Ve farní kronice páter Ludvík napsal:
„Kaple Neposkvrněného početí P. Marie blíž Juristky. (Julisky)
Vysoce Důst. prelátu – archidiakonu u sv. Víta p. Frant. Dittrichovi zželelo se opuštěnosti velice porouchané této vlevo od silnice před Podbabou směrem Prahy ležící kaple. I dal jí v obvyklé dobrčinnosti své obnoviti nákladem 1200 zlatých v. m. (vídeňské měny).
Po celou dobu restaurace toho stánku Božího přihlíželi k tomu konání majitelé pozemku, na němž stojí kaple ona, p. Matěj Martinů a manželka jeho Marie, roz. Novotná, na oko lhostejně a jestli zrovna chvalitebný čin ten a původce jeho nevelebili – jak by se na křesťany slušelo – aspoň zdáli se svolovati k tomu co se dělo. Avšak lhostejnost jejich byla jen líčená, pouhá to nástraha – intrika, neboť před samou již na den 3. října 1869 určenou benedikci kaple té, před samým svěcením položili proti tomuto posvátnému církevnímu úkonu své „veto“ – bezpochyby v naději, že buď šlechetný dárce bude muset kapli i s částí pozemku, na němž stojí, od nich zakoupiti, buď že jim aspoň zapůjčí nějakou větší částku peněz, což se však nestalo ba ani státi nemohlo, an p. kanovník onen sotva měl tolik mohovitosti, aby je uspokojit mohl. Nenalézám slov ku zaslouženému pokárání nekalého a úskočného jednání těchto druhdy bohatých a posud dosti mohovitých manželův, jichžto usedlost na 100 tisíc zlatých se páčila i není zajisté divu, že p. archidiakon se spravedlivou indignací (rozhořčením) přerušil s nimi všeliké vyjednávání.
Kaple Neposkvrněného početí P. Marie stávala při ulici Paťanka, poblíž dejvické sladovny. Nechal ji vybudovat roku 1716 svatovítský děkan Tobiáš Vojtěch Opic. Stavení to bylo „barokní, okrouhlé, spíš těžké než ladné,“ mínil bubenečský kaplan Vacek.
Její vyobrazení jsme bohužel nikde nenalezli.
Výše zmíněná Marie Martinů (*1825 v Praze) získala roku 1857 usedlosti Julisku a nedalekou Majorku dědictvím, když vyplatila svých osm sourozenců. Majorku roku 1864 prodala (k vybudování fabriky na kostní moučku), pozemek kaple si ale ponechala.
Dcera pražského mydláře Josefa Novotného, choť o dva roky staršího JUDr. Matěje (Mathiase) Martinů, prodávala ráda a často, v dotčeném roce 1869 zrovna postoupila pozemek Prosperu Piettovi st. (1806 – 1872), který v Podbabě provozoval strojní tapetárnu, dříve Sieburgovu. (Z tapetárny pak byla Traubova koželužna a pak Radiospoj).
Roku 1872 pak prodala pozemek na sladovnu a roku 1878 i samotou Julisku, aby tu vznikla cihelna.
Existence kaple skončila někdy koncem 19. století, kdy byla zbořena.