Nejznámějším z rodu je Jaroslav (II.) Bořita z Martinic.
Narodil se Jaroslavu Bořitovi a jeho ženě Johance Dašické 6. ledna 1582 jako pohrobek.
Jako dítě zdědil Smečno a Okoř s příslušnými statky a k tomu poručníci koupili Malikovice a asi roku 1611 Bílý Újezdec, který se v současnosti nazývá Šternberk. Šternberk byly dříve vyhlášené lázně, do kterých dojížděli zejména Pražané, své jméno si vysloužily díky manželce Marie Eusebii ze Šternberka.
V mládí Jaroslav studoval v katolických a jezuitských školách v Itálii.
„Obdržev vzdělání od jesuitů, veden jest od nich k nesnášelivosti a bojovnosti, kterou se jen málo katolických rodin vyznamenávalo. Proto od katolíků byl veleben, od podobojích tupen. Byl sice muž vzdělaný a měl mnohé pěkné stránky při své povaze, ale svému vrstevníkovi Slavatovi se nevyrovnával.“
Jesuité Jan Tanner a Jiří Crugerius zachovali svědectví o audienci, kterou měl mladý Jaroslav u papeže Klementa VIII., kdy svátému Otci slavnostně přislíbil tři věci. Za prvé, že si za manželku nevezme než pannu katolickou, za druhé, že po svém návratu na panstvích sobě poddaných potlačí sektářství a nakonec že na sněmech království Českého a v úředních poradách s obzvláštní horlivostí se zastane náboženství katolického.
Svatý Otec mu přislíbil, že bude za to obdařen od Boha šťastným potomstvem.
Jaroslav se 28. února 1601 v Praze oženil s Marií Eusebií ze Šternberka (1584 – 1634), dcerou nejvyššího purkrabího Adama ze Šternberka. A potomstvem byl obdařen vskutku hojným – Marie Eusebie mu povila deset dětí.
Druhou manželkou se stala Eliška Marie z Vrtby († 1643), třetí chotí pak byla Kateřina Lidmila Talackovna z Ještětic, po jejíž smrti v roce 1649 se Bořita ještě oženil s Alénou Barborou Kostomlatskou z Vřesovic († 1682).
Proti podobojím pracoval už od roku 1602. V tom roce vydal Řád poddanský, který dal poddaným na Smečenském panství a s malými změnami v roce 1638 na panství Slánském a snad i Plánickém. (Zachoval se v archivu citolebského panství v opisu.) Třeba stanovil pokuty těm, kteří nebyli na mši (museli odevzdat určité množství vosku), podle svědectví naháněl sedláky na mši pomocí psů.
Roku 1603 byl jmenován královským radou, v letech 1609 až 1618 byl dvorským maršálkem, v letech 1617 a 1618 karlštejnským purkrabím.
Zavinil události 23. května 1618, toho dne byl svržen z okna místodržitelské kanceláře, spolu s ním vyletěli Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka a písař Filip Fabricius. Nikdo nezahynul a Martinic pak prchl do Mnichova a následně do Pasova.
Jeho statky byly zabrány stavy a on sám vyhlášen za nepřítele vlasti.
Vrátil se roku 1621 a znovu se ujal karlštejnského purkrabství, Léta Páně 1623 byl jmenován dvorským maršálkem, roku 1624 nejvyšším sudím, roku 1625 nejvyšším komorníkem, 1628 nejvyšším hofmistrem a roku 1638 nejvyšším purkrabím.
Majestáty z let 1621 a 1622 byl povýšen do stavu říšských hrabat a jeho erb byl polepšen na štítě hvězdou manželčinou a klenotem štítu Habsburského domu s písmeny FMR tří císařů, kterým sloužil.
Pobělohorské konfiskace majetku dokázal Martinic mistrovsky zužitkovat. V roce 1622 koupil Ahníkov a Prunéřov a jeho manželka Hořovice a Komárov. V roce 1623 koupil mnoho statků v okolí Smečna a Slaného, téhož roku mu bylo zastaveno město Slaný, jež mu bylo roku 1638 dědičně ponecháno. Také získal část panství zelenohorského a z něho si výměnami utvořil nové panství Plánické.
Dočkal se konce třicetileté války, kterou částečně zavinil, roku 1648 byl při anexi Hradčan Švédy zraněn a zajat.
Zemřel 21. listopadu 1649 v Praze.
Zdroj: Ottův slovník naučný
