Něco jiného je slyšet příběhy ukrajinských žen ve sdělovacích prostředcích, a něco jiného mluvit přímo s nimi. Nejsou nijak patetické, ale jejich upřímné odpovědi vyvolávají i otázku, zda problémy, se kterými se všichni potýkáme, jsou opravdu tak vážné.
S ženami, které nyní díky pomoci Prahy 10 mohou přebývat – některé se svými dětmi – v bytovém domě v Malešicích jsme krátce hovořili o jejich nečekaném osudu. „Přijela jsem z charkovské oblasti a nemyslela jsem si, že válka opravdu vypukne. Když se tak stalo, bylo to jako ve zlém snu a chvíli si člověk namlouvá, že se z něho probudí. Ale realita je jiná, a tak jsem musela opustit svůj domov. Cesta nám trvala pět dnů, bylo to těžké a o to víc si vážím toho, jak jste se k nám zachovali, s jakou srdečností jste nás přijali. Doufám a věřím, že se vám to i vrátí,“ poznamenává se zvlhlýma očima Irina Ševčenko.
Další žena je tady se synem. „Už by potřeboval chodit do školy, dva bratři a manžel jsou na bojišti, snad jsou ještě v pořádku. Moc děkujeme za možnost tady být. Ubytování je velmi dobré a starají se tady o nás jako o ‚vlastní‘,“ chválí pomoc českých lidí.
Elena přišla z Kyjeva a už se snaží učit česky. „Asi se budu opakovat, ale to, co pro nás děláte, je opravdu hodně. Rodinu mám právě v hlavním městě Ukrajiny. Syn brání Kyjev a můj manžel vozí lidi, kteří se chtějí dostat ven. Je tam těžká situace a každý den myslíte na to, jestli jsou ještě naživu, zdali se něco hrozného nestalo. Vaše pomoc se vám stonásobně vrátí,“ vypráví Elena. Na cestě byli dva dny, pak tři dny ještě čekali, než se vyřídí „papíry“ v Kongresovém centru.
Najít si práci
Naděžda měla o tom, kdy a jak rychle se vrátí domů, zcela jinou představu. „Utíkali jsme rychle, sbalila jsem věci, či spíše potraviny a myslela, že to bude třeba trvat jen jeden den. Ale, že to dopadne takto, na to jsem v té chvíli ani nepomyslela. Připojuji se k poděkování, nemyslím to vůbec formálně, je to pomoc, kterou potřebujeme opravdu nejvíc.“
S díky se připojuje i Natalie, která si také zažila podobné drama jako ostatní ženy. Slovo děkujeme zněla ze všech úst a ještě na závěr naší návštěvy nám ukrajinské ženy tato slova opakovaly. Když jsme se loučili, říkaly, co by v současné době ještě hodně pomohlo. Na tom se shodly: „Najít si práci.“ Nechtějí jen využívat dobrodiní, ale snaží se zapojit do normálního života. Rády by se i vrátily, ale otázka je, zda budou mít vůbec kam.
Sto lidí
Koordinátorkou pomoci právě v bytovém domě v Malešicích je Marina Kravčuková, která sice svou roli skromně upozaďuje, ale její přínos je jednoznačný – nejenže ovládá ukrajinštinu, ale je jasné, že právě ona je tady více než potřebná. „Pracuji na úřadě Prahy 10 na odboru dopravy. Hned jak vypukla válka a začali přijíždět první uprchlíci, zapojila jsem se jako dobrovolník do pomoci a nyní jsem tady koordinátorkou. Dělám to ráda, pomoc bude potřeba i v budoucnu,“ říká Kravčuková.
„Praha 10 pomáhá nejen tady v bytovém domě v Malešicích, ale i na dalších místech. Pokud jde o Malešice, uprchlíci sem začali přijíždět 11. března. V současné době tady žije asi sto osob. Mají k dispozici jedno podlaží se vším zázemím. I podle jejich reakce je zřejmé, jak si pomoci váží,“ dodává tiskový mluvčí Prahy 10 Jan Hamrník.
Z ukrajinských uprchlíků, kteří se zaregistrovali v hlavním městě, jich zatím nejvíce nahlásilo pobyt v Praze 4, 10 a 5. Jak vyplývá ze statistik ministerstva vnitra, minulý týden jich ve čtvrté městské části bylo hlášeno téměř pět tisíc, v desáté a v pátém okolo čtyř a půl tisíce. Mezi třemi a čtyřmi tisíci běženců se zaregistrovalo v Praze 8, 3, 6, 9 a 2. Celkem v Praze podle čísel ministerstva v souvislosti s válkou na Ukrajině pobyt nahlásilo přes 53 tisíc lidí.
