Bratři Bendigovi mají s těmito „echt Romkami“, jak říká Honza, ještě velké plány. Pošlou je za dalšími dobrodružstvími do Itálie a rádi by o nich jednou natočili i film, který poběží v kinech. Honza se zároveň chystá na svůj doposud největší koncert v pražském O2 Universum, Marsell se objeví hned ve dvou seriálech Jana Hřebejka a aktuálně hraje i v divadelní hře režírované Janem Svěrákem.
Proč spolu mluvíte anglicky?
Honza: To je taky otázka. Rodiče nás za to úplně nesnášeli. Dřív jsme ale taky žili v Anglii a od malička jsme chtěli umět anglicky. Tak když se nám to splnilo, mluvíme spolu hlavně anglicky. I si mezi sebou anglicky píšeme. Marsell se anglicky naučil ještě rychleji než já. Kolik ti bylo?
Marsell: Osm, devět. Šel jsem mezi děti, které spolu mluvili jen anglicky. Musel jsem se to naučit.
H.: Já jsem měl ale vedle sebe ve škole v Anglii se střenici, která mi musela všechno překládat. Ale pak jsme měli i oddělené hodiny. Učitel se mě začal na něco ptát a já jsem nevěděl, co mu mám odpovědět. No English, No English, No English. Během půl roku jsem se ale nějak dorozuměl a pak to šlo samo. Naučili jsme se mezi sebou ty jejich slangy, co a jak se má kdy použít. No a nakonec nám to zůstalo.
Rodičům to vadilo, protože vám nerozuměli?
M.: Přesně.
H.: Táta nám vždycky nadával. Přestaňte mluvit anglicky! (smích)
M.: Myslel si, že máme nějaké tajemství. Nebo jsme mluvili sprostě, protože u nás doma se sprostě nemluví. Takže jsme si to říkali v angličtině, aby nám do toho rodiče nemluvili. Ale oni nám rychle porozuměli (smích).
Sešli jsme se i proto, že na televizi A11 teď běží váš internetový seriál Iveta a Marcela. Jak byste ho popsali?
H.: Představuji si lidi, kteří přijdou domů po práci, vůbec nevědí, co jsou Iveta a Marcela zač. Vezmou si pyžamo, lehnou si na gauč, hodí se prostě do té domácí pohody, začnou přepínat kanály a teď na ně vyskočí Iveta a Marcela na A11. Co si o nás ty lidi budou myslet? (smích) Řeknou si, že ti Bendigové se už dočista zbláznili. Je to ale potřeba brát s nadhledem. Iveta a Marcela to jsou naše role, jsou to takové ty echt Romky. Tempe ramentní ženy, které řeší běžné životní eskapády. Pády, vzlety, pomluvy, drby, sousedky, vztahy mezi sebou… Je to takové domácí (smích).
M.: Pokud se chcete po práci odreagovat, pusťte si Ivetu a Marcelu, to jsem chtěl říct já.
Jak Iveta a Marcela vznikají? Je to improvizace, nebo je to víc připravené, než se nám může zdát?
M.: Dopředu si píšeme jen takové poznámky. Třeba interiér, byt, kuchyň. A víme, o čem budeme mluvit.
H.: Je to spíš o improvizaci. Řekne se kamera, klapka a jedeme. Když ale natáčíme filmy, máme scénář.
To je třeba cesta Ivety a Marcely do Paříže?
H.: Přesně. To je internetový film, má přes hodinu. Teď plánujeme další filmy, ještě s větší produkcí. Natáčet podle scénáře nás totiž baví víc. Pak to můžeme jet ještě jednou a lépe, při improvizaci to moc nejde.
Chtěli byste Ivetu a Marcelu dostat i do kin?
M.: Vau. Jednou jsme si řekli, že bychom kino chtěli. Ale zatím to ještě není reálné.
H.: Ještě to není v té fázi, abychom to měli udělat. Pokud má jít film do kin, musí nějak vypadat, měli by v něm hrát zkušení herci. Kostymérky, vizážistky… Všechno co k tomu patří.
Takže jde i o peníze?
H.: Peníze v tom určitě hrají velkou roli. Doufám, že se to jednou podaří a že se třeba najde sponzor, který nám na to přispěje. A my budeme moc rádi.
Kam se Iveta a Marcela po Paříži vydají?
M.: Řekni to.
H.: Do Itálie. Moc se na to těšíme. Stejně ale i na další seriály, které děláme, to jsou třeba Ďábelské cikánky. I ty mají diváci hodně rádi, sleduje je velká skupina lidí. Jejich další sérii budeme natáčet někdy v květnu, každý rok se snažíme vydat novou řadu.
Máte z těchto seriálů i nějaké zajímavé příjmy, nebo se vám spíš tyhle aktivity vrací jinými cestami?
M.: Spíš to děláme pro zábavu. Pobavíme se na tom my s Honzou a zjistili jsme, že to baví i naše publikum. To, že to točíme ve větším, je hlavně pro ně, ne kvůli penězům. Příjem z toho není nijak zvláštní, nedokázal by nás uživit. Je to skutečně naše zábava, u které vypneme a odreagujeme se. Máme radost z toho, že můžeme bavit lidi. Právě tyhle projekty nám pomohly získat strašně moc lidí.
H.: Hlavně tyhle projekty! To nebyla hudba. Ti lidi se dívali na naše komedie a často až potom zjistili, že zpíváme a děláme videoklipy. A přes ty seriály našli cestu k našim koncertům. Všechno je to tak propojené. Vytvořili jsme si zkrátka komunitu. A jsou tu naprosto různorodí lidi. U řady z nich bychom vůbec nečekali, že je něco takového bude bavit.
M.: Je pravda, že někdy ani neznají naše jména, ale říkají, hele to je Marcela.
Teď máte za sebou těžší období, řeší se kauza spojená s Českým slavíkem, kdy vás, Honzo, jeden člověk posypal moukou a následně jste byl osočen z toho, že šlo o zinscenovaný útok. Vy jste měl, Marselli, bouračku a i ta se dost řešila. Na sociálních sítích se proti vám zvedla určitá vlna nenávisti. Jak jste to celé prožívali? A bylo to opravdu jen na těch sociálních sítích, na ulici vám lidé nenadávali?
H.: Vůbec. Měl jsem už i koncerty a další nádherné akce a všichni mě tam podpořili. Možná se někdo najde, kdo si třeba z mouky bude i veřejně dělat legraci… ale teď se o tom nebavíme. Na sociálních sítích to bylo tak zbytečně a zvláštně nafouknuté. A hejtři byli, jsou a budou. Ale vlastně jsem něco takového párkrát zažil i naživo. Ještě než jsem měl řidičák, jezdil jsem na koncerty vlakem. Jednou takhle sedím po koncertu ve vlaku a na sedadle, které vlastně bylo opřené o má záda, slyším někoho vyprávět, jak to byla strašná akce, že tam neměl jezdit a že kdyby byl blíž, vyleze na pódium, dokope mě tam a rozbije mi flašku piva o hlavu. A další věci. Pak jsme vystupovali na stejné stanici a u dveří si ten člověk všiml, že tam jsem. A hned, héj, bráško, můžu si s tebou udělat fotku? Já jsem se na něj podíval a povídám, neříkal jsi před chvílí náhodou, že bys mi rozbil flašku o hlavu? A on koukal. Říkám, ne, neudělám si s tebou fotku. Otočil jsem se a šel jsem pryč. A všichni ty lidi kolem se mu vysmáli a on se cítil trapně. To mě pohladilo po duši.
Když se ještě vrátím k té mouce, jak to, Honzo, komentujete?
H.: Budu to komentovat pořád stejně. S tím člověkem jsem nebyl v kontaktu, nic jsem s ním neplánoval a tím to hasne. Vlastně ani nemám důvod se k tomu dál vracet. Už to uzavírám, už toho bylo dost. Je to zbytečně nafouknutá bublina a už se k tomu nebudu a nechci vracet. Bylo to velmi nepříjemné období, je vlastně pořád, ale už jsem se z toho dostal.
Jak to, co se kolem bráchy dělo, působilo na vás, Marselli?
M.: Když se to stalo, četl jsem o tom na internetu. K tomu tam byly komentáře, že to bylo nahraný. Tak si říkám, bylo to nahraný a on mi o tom neřekl? Volal jsem mu, co se to včera stalo a on z toho byl úplně KO. Říkám, Ježíš, chudák. Bylo mi to strašně líto, i to, že z toho lidi udělali takovou kauzu. Ale on je splachovací, řeší to pár dní a pak to hodí za hlavu.
H.: Jediné, co mě vlastně mrzí, je to, že mi to zasáhlo do nálady a do příprav mého velkého koncertu v O2 Universum. Ten koncert měl být 16. března. Zasáhlo mi do těch dnů, kdy jsem jel ty velké přípravy. Měl jsem mít velké tréninky s tanečníky, měl jsem trénovat lítání ve vzduchu. Navíc takhle velký koncert je splněný sen, ty přípravy jsou na tom to nejkrásnější. A nechtěl jsem to celé mít zkažené tou pachutí, že se v pozadí ještě něco děje. A tak bude koncert 30. listopadu. Díkybohu, fanoušci jsou tak úžasní, že to pochopili. Bude to obrovská show, s tanečníky, bude tam i Marsell. Už teď mám lepší náladu a moc se na to těším.
Musím říct, že potom, co jsem si přečetl vaši knížku Roma Boy, si myslím, že i kdybyste ten útok skutečně naplánoval vy, následně byste se k tomu přiznal. Protože právě v té knížce se přiznáváte ke spoustě ne úplně pěkných věcí, třeba k tomu, že jste s Marsellem dřív kradli jídlo a evidentně nemáte problém s pravdou.
M.: To je hezký, co říkáte.
H.: Děkuju. Tolikrát jsem řekl v rozhovorech otevřeně nějaké věci a pak jsem si říkal, já jsem takovej debil, že jsem to řekl… Ale ne, je to součást mého života, proč bych se měl za něco, co jsem zažil, stydět. Proč bych měl lhát o něčem takovém, o takové blbosti. Je to nesmysl.
