Jan Skorka Lauko bývá řazen mezi takzvané naivní malíře, já si však myslím, že s obdobným škatulkováním by nesouhlasil. Mimochodem, vzpomínám si, jak na kutnohorské výstavě, kterou Lauko ve své galerii uspořádal před pár lety Ivě Hüttnerové, často „znalci“ titulované obdobně, pobaveně prohlásila: „Maluji už dlouhé desítky roků, není možné, abych pořád ještě byla naivní!“
Výstižněji snad lze Laukovu tvorbu charakterizovat jako inzitní, ovšem ani takové zařazení nemůže plně „sedět“. Lepší asi bude vyzdvihnout hlavní znaky obrazů Jana Skorky: Hravost, zanícení, výrazná, jakoby vychrlená barevnost, humor (často ironický, inklinující až sžíravé satiře), děj, ilustrující činnost prodavačů, milenců, učitelů, žáků, vypasených měšťanů, policajtů, zlodějů, tančících párů, atmosféru hospodských rvaček, – to vše uprostřed městských domů či bujné přírody. Ne, není to svět jen a jen idylický, ale nudit se v něm zaručeně nebudete.
Jan Skorka Lauko se narodil v roce 1966 v Levicích, osud ho zavál na různá místa, už dlouhé roky žije poblíž Kutné Hory, kde i pracuje. Město pod Barborou mu zjevně učarovalo a je častým (vypadá to, že i nevyčerpatelným) námětem jeho obrazů i kreseb. Věnuje se i kresbě a knižní ilustraci.
Domnívám se, že jeho tvorbu provází zanícení, téměř posedlost. Sám o tom říká: „Vůně barev, terpentýnu, bílého plátna, to byly a jsou pilíře mého žití. Všeho toho jsem si užil dostatečně, a byť na tachometru života mám natočeno mnoho let zkušeností, vždy rád hledám a ještě raději nacházím.“
Úsudek si ostatně nakonec musí učinit každý sám za sebe. Jednou z příležitostí je návštěva výstavy v kutnohorském kostele sv. Jana Nepomuckého (zahájena byla vernisáží 22. září). Času na její shlédnutí je dost – potrvá do 23. října…
