Dnes má premiéru nejnovější film otce a syna Svěrákových. Před jeho vznikem Jan už přemýšlel nad tím, že asi režii pověsí na hřebík. Jeho táta Zdeněk mu ale pořád říkal, že umět něco a nedělat to je hřích. Jan si proto vymyslel postavu spisovatele, kterému ožívají postavy z jeho povídek a chtějí po něm, aby jim dopsal pokračování. Magické propojení reálného světa a světa fantazie mu zase vrátilo chuť do natáčení.
Za sebou máte další film, který vznikl ve spolupráci s vaším otcem Zdeňkem. Co vás na něm při výrobě filmu tak baví?
Na tátovi? Jeho smysl pro humor i věci dojemné a také to, že si dost věříme. Vždyť on je spolupracovník, kterého znám doslova od narození! Tenhle film si užívám, to je pravda. Je to takový dárek, co jsme dostali od osudu navíc. Nevím jestli za slušné chování nebo za výdrž… Každopádně Betlémské světlo je film, o kterém jsem ještě před pár lety netušil, že by mohl vzniknout. Stejně, jako by mě nenapadlo, že s tátou natočíme film, v němž bude ještě v pětaosmdesáti hrát hlavní roli. Natáčení není nikdy pohodlné a dá zabrat i mladším ročníkům, ale táta je v záviděníhodné kondici, snad proto, že hraje skoro každý den divadlo a kontakt s diváky a legrace ho omlazují. Na té léčivosti humoru asi něco bude.
A je něco, co vás na něm naopak spíš nebaví?
Teď mě zrovna nic nenapadá.
V čem jste po otci a v čem nejste?
Stejně jako on funguju nejlépe za pochvalu. To máme ověřené, a proto během práce děláme takzvané večírky chvály, kdy se schválně předháníme v tom, co se tomu druhému ten den povedlo, oba víme, že to je legrace, ale ono vám to přesto funguje. Co po něm nemám, je nějaký obchodní duch, bez kterého by mě nebavilo dělat produkci. To mám po mamince.
V již několikátém filmu hraje partnerku vašeho otce Daniela Kolářová. Jaká je skutečná paní Svěráková?
Asi v něčem bude podobná, když ji tak rádi obsazujeme. Obě – maminka i postava, kterou u nás hrává Daniela – představují takový realistický a praktický protipól manžela snílka. Jistí ho, aby při svém snění neuletěl příliš daleko, přitom je vtipná a provokativní, čímž ho zajímá i intelektuálně. Takhle nějak.
Film Betlémské světlo vznikl na motivy povídek vašeho otce. Vy sám jste vydal v roce 2019 knihu Bohemia. Nechal jste se tenkrát slyšet, že do filmování se nehrnete a že psaní knih je svobodnější než psaní scénářů. Přesto jste se do Betlémského světla dal. Co se změnilo?
Tatínek se s tím mým nápadem nic netočit nemohl smířit. Pořád do mě hučel, že když člověk něco umí a nedělá to, tak je to hřích. Pak se další pohádku. Ale mně se do ní nechtělo a ten příběh se mi ani nelíbil. Ale on byl neodbytný. Tak jsem zbystřil, protože nechat ho napsat scénář k pohádce a netočit ji, to už by možná trochu hřích byl. Zvolil jsme tedy úhybný manévr, když už mám točit, tak podle svého. Vzal jsem jeho knižní povídky a začal z nich vymýšlet příběh, ve kterém by se mohly navzájem proplétat. Vznikla tak ústřední postava spisovatele, kterému ty postavy z povídek lezou do života a dožadují se pokračování. Tímhle prostoupením světů fantazie a skutečnosti vzniklo magické hřiště, na kterém jsem si ještě nehrál, a mě to začalo konečně zase bavit. Tak jsme byli oba spokojení.
Máte v hlavě už nějaký další filmový projekt?
Další projekt je divadelní muzikál, na kterém pracujeme s Tomášem Klusem poslední dva roky. Jmenuje se Branický zázrak a chtěl jsem si s jeho pomocí odpočinout od filmu. Jestli se povede, jak doufám, tak ho potom třeba natočím.
Který film se vám naposledy hodně líbil?
Naposledy se mi líbil film Don’t look up neboli K zemi hleď. Sarkastická komedie o naší současnosti, v níž se už na ničem nedohodneme. Líbilo se mi Spielbergovo West Side Story, i když moc nerozumím, proč to točil znovu. Snad pro mladší diváky je ten původní film z roku 61 nezajímavou mrtvolou, ale na „nový“ půjdou a objeví tak geniální Bernsteinovu hudbu.
Z českých mě zaujal Zátopek hereckým výkonem Václava Neužila v hlavní roli, výpravou a vůbec nasazením všech složek, že ten film vypadal chvílemi dost světově. Navíc jsem si u něho prožil okamžik vlasteneckého dojetí a to se také počítá. A ještě bych zmínil český film Okupace, který má výborný scénář, vtipnou a zároveň intenzivní zápletku a překvapivé herecké výkony.
A nelíbil?
Tady se uchýlím k úhybnému manévru, protože nechci být negativní… Na mnoho filmů se nedívám, protože mě nezaujme jejich téma nebo trailer. Některé nedokoukám, ale z těch, co jsem dokoukal, se mi vlastně líbily všechny. Nemůžu tedy s čistým svědomím říci, který film
se mi nelíbil, protože jsem žádný takový neviděl celý, a to by nebylo fér.
Co je podle vás na filmu nejdůležitější?
Film vás musí vtáhnout. A je jedno, jestli to udělá úžasem, že valíte oči při pohledu na nový a neznámý svět, nebo citem, který vás chytne pod krkem, až vám vyhrknou slzy. Může to udělat humorem, že vás až bolí bránice, či napětím, že se vám rozbuší srdce. Dobré filmy to dokáží i kombinovat.
Už na škole jste získal studentského Oscara, později za film Kolja Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Necítil jste se někdy těmito úspěchy paradoxně svazován? Že se od vás pak čekalo mnohem víc než od ostatních?
To víte, že ano. Tento typ úspěchu otvírá dveře, ale zároveň člověka paralyzuje, protože to očekávání samozřejmě cítíte a bojíte se selhání. Byly chvíle, kdy jsem chtěl natočit další film třeba pod jiným jménem, protože jsem si byl jist, že by mi bylo měřeno jiným metrem.
A nesvazovalo vás někdy být synem Zdeňka Svěráka?
Jen na škole, na střední táta už začal být dost známý a část profesorů mě měla o to raději. U většiny to ale fungovalo naopak, byl jsem syn toho komedianta a to je znervózňovalo.
Jak jste vnímal fenomém Járy Cimrmana?
Jako děti jsme se sestrou měli pokojíček sousedící s tátovou pracovnou, kde vznikaly filmové scénáře i cimrmanovské divadelní hry. Táta chodil každý večer hrát a my na něho čekaly v postelích, aby nám dal dobrou noc. V té době jsem si myslel, že Jára Cimrman je nějaký náš příbuzný, který už je asi mrtvý. Na chodbě visel malý obrázek nějakého rytíře, dlouho jsem si myslel, že to je ten náš strejda Cimrman.
Nechtěl jste se někdy přidat k Divadlu Járy Cimrmana?
Když doplňovali herce v akci „Synové pomáhají otcům“ a přibrali mladého Čepelku a Kotka, trochu mě zamrzelo, že jsem vůbec nepřišel do úvahy. Ale já nejsem herec a popravdě od mládí se mi opakuje sen, že v divadle u Cimrmanů za někoho zaskakuji a vůbec roli neznám. Ani slovo. Všichni jsou v pohodě a nevěří mi, že když jsem z rodiny, nebudu vědět co říci, až na mě přijde řada. Probudím se vždycky těsně před tím odhalením a jsme rád, že to se mi to jen zdálo.
Kdybyste nerežíroval filmy, čím byste si přál být?
Dříve jsme měl sen být řidičem linkového autobusu, projíždět vesnicemi a vozit lidi. Asi mě na tom zajímala ta bezpečně se opakující a přitom užitečná činnost, při níž se mění jen kulisy počasí a přírody. Při režírování se musí člověk pořád rozhodovat, každý den znova a znova, a užitečnost bývá pochybná.
A co byste si právě teď nejvíc ze všeho přál?
Nejvíc bych si přál pokoj a lásku pro všechny. A když by to nebylo možné provést takhle celé, tak bych si přál, aby agresivní jedinci i národy nějak získali více sebevědomí, a přestali kvůli jeho nedostatku nás ostatní zastrašovat.
Jan Svěrák
Narodil se 6. února 1965 v Žatci.
Vystudoval FAMU, katedru dokumentárních filmů. V roce 1988 získal studentského Oscara za fiktivní ekologický dokument Ropáci. Za film Obecná škola byl nominován na Oscara za nejlepší zahraniční film a v roce 1997 jej získal za film Kolja. Natočil také filmy Jízda, Akumulátor 1, Tmavomodrý svět, Tatínek, Vratné lahve, Kuky se vrací, Tři bratři nebo Po strništi bos.
Je ženatý a má dceru Kateřinu a syny Františka a Ondřeje.
