Babylonská Ištar, fénická Astoret, egyptská Isis. Zapomeňme nyní na prudérní morálku bigotního křesťanství. Starověk a později antický svět, to byla doba nejen krutá, ale i krásná. Byla to doba živočišná a smyslná. Doba, která se shlížela v kráse lidského těla a života. Bohové stvořili svět, aby v něm bylo lidem dobře, ne aby to pro ně bylo slzavé údolí. Bohové byli bytosti s lidskými klady a zápory. S lidskými touhami i neřestmi. Lidé se jich báli, lidé je měli rádi. Bohyni lásky nelze nenávidět.
Prastaré říše vznikaly a mizely, zaváty pískem. Mladé Řecko a nová kultura. I oni zabydleli svoje nebe na Olympu novými bohy. Nová jména, staré vlastnosti. Z Isis a Asoret se stala Afrodité. Dějiny pokračovaly. Řecko bylo vystřídáno Římem. I přes svoje svaly, které Řím velice rád tehdejšímu světu ukazoval, nezapomněl na uctívání toho, nač mysleli hlavně vojáci ve vojenských táborech.
Bohyně lásky Venuše, zrozená za svitu měsíce a z mořské pěny. Impérium se rozmáchlo ze široka a barbarské národy na jeho území si přizpůsobili antická božstva svým potřebám. Germáni říkali své bohyni lásky, jara a nového života Freyja. Slované, to už je v porovnání s těmito dávnými věky vlastně již současnost. Bohyně Vesna byla stejně krásná, stejně smyslná, stejně milující jako všechny ty, o kterých jsme mluvili.
Planeta Venuše, symbol krásy a něhy je třetím nejjasnějším objektem na nebi, hned po Slunci a Měsíci, a pokud máme určité astronomické znalosti, lze ji na obloze nalézt i ve dne.
Vlastně je dobře, že lidé tuto planetu podrobněji poznali až v dnešní době. Jen díky nevědomosti mohly být Venuše, Isis, Astoret, zpodobňovány umělci všech věků tak, jak je známe z muzeí a galerií. Dnes by to byl zřejmě symbol podsvětí. Pekelná výheň, rozpálená na několik stovek stupňů, atmosférický tlak hydraulického lisu a déšť kyseliny sírové. To nás však nemusí trápit. Jaro je tady. Bohyně lásky Vesna už rozhazuje květiny a záleží jen na nás, kterého večera ji budeme uctívat.
