Christian Rohlfs (*22. listopadu 1849 v Groß Niendorfu, blíže Hamburku) objevil svůj talent až po
zranění nohy. V roce 1864 spadl ze stromu a utrpěl vážné poranění. Ošetřující lékař Ernst Stolle mu dal malířské potřeby, aby mu ukrátil chvíli, a brzy poté poznal chlapcův umělecký talent.
V roce 1870 se Rohlfs v Berlíně setkal s malířem a spisovatelem Ludwigem Pietschem, který ho doporučil do velkovévodské umělecké školy ve Výmaru, kde se učil u Paula Thumanna. V této rané fázi tvořil hlavně naturalistická díla.
Kvůli chronickému zánětu kostní dřeně mu v roce 1873 byla amputována noha.
Časem se více a více obracel k impresionismu.
V roce 1901 se přestěhoval do Hagenu poblíž Dortmundu.
V letech 1904, 1905 a 1906 Rohlfs pracoval v historickém městě Soestu, vracel se sem až do 20. let, maloval také v Mnichově a jeho okolí a v klášteře v Andechsu v Horních Bavorech.
Od roku 1910 řadíme Rohlfse k expresionistům.
Jeho sňatek s Helenou Vogtovou v roce 1919 a veřejné uznání (měl vlastní výstavu k sedmdesátinám v Národní galerii v Berlíně) mu dal nový tvůrčí impuls.
V roce 1924 byl v Berlíně poctěn členstvím v Pruské akademii umění.
Od roku 1927 byl každý rok – většinou od jara do prosince – ve švýcarské Asconě.
Krajinář Ferdinand Engelmüller miloval a maloval Polabí. Jeho obrazy naplňuje romantická melancholie
Po přechodném období charakterizovaném neklidným hledáním a také osobními krizemi, ve kterých se stále více obracel k figurativním a biblickým motivům, jakož i ke dřevu a linorytům, získal klidnou veselost, která vedla jeho pozdní dílo posledních dvou desetiletí k novým vrcholům.
Barva je nejdůležitějším nositelem jeho obrazů, zejména světlem zaplavených krajin a zátiší květin.
Stále více upřednostňoval práci na papíře, pravděpodobně z praktických důvodů, a užití temper.
„Christian Rohlfs vyvinul se ve svém způsobu, jak se mi vždy zdálo spíš dekorativním, a to v takovém klidu ornamentiky a takovém barevném lyrismu, jaký zdá se být překonáním mnohého dramatu. Ať maluje figury či květiny, tanečnici, zkoušku, věž v Soestu, klášter či akty, vždycky je to poslední sublimace hmoty v bezmála až příliš vkusnou symfonii barev, které malířskou hodnotu převádějí v hodnotu hudební. Není to síla, co tu mluví, ale zvuk, kouzlo a i trošičku krasoduchosti,“ mínil německý historik umění Oskar Bie (1864 v polské Vratislavi – 1938 v Berlíně) v Lidových novinách v roce 1929 – dlužno dodat, že to byla zmínka výjimečná.
V roce 1936 začal v Německu platit úplný zákaz moderního umění. Stovky uměleckých děl, zejména malířských, byly odstraněny z muzeí, buď byly zabaveny pro výstavu „Entartete Kunst “, prodány do zahraničí nebo zničeny. Malíři, spisovatelé a skladatelé – pokud neemigrovali do zahraničí – dostali zákaz pracovat a vystavovat.
Zvrhlé umění (Entartete Kunst) byl termín užívaný nacistickým Německem pro většinu moderního umění – umělecká díla, která podle nacistické ideologie do této skupiny spadala, byla zakazována jako „židobolševická“ nebo svou podstatou „neněmecká“. Termín „zvrhlé umění“ vychází z německého slova Entartung (degenerace) a zpopularizovala ho právě propagandisticky koncipovaná výstava „Entartete Kunst “, pořádaná roku 1937 v Mnichově, kde se vystavovalo přes 5 tisíc děl moderních výtvarníků – včetně autorů jako jsou Picasso, van Gogh, Chagall nebo Henri Matisse.
Nacisté zkonfiskovali i množství Rohlfových děl, z hagenského muzea odstranili asi 450 jeho obrazů. Umělci bylo zakázáno malovat a den před smrtí byl vyloučen z Pruské akademie umění. Zemřel 7. ledna 1938 v Hagenu, tam byl i pohřben.
Nejrozsáhlejší sbírka jeho děl je v Osthaus Museum Hagen, soudím, že jich mají k tisícovce.
