Idealistický student filozofie se nedokázal smířit s potupnou rezignací, která po příchodu okupačních vojsk zachvátila českou společnost. Národ opouštěl myšlenky pražského jara, a on proto došel k názoru, že k jeho opětovnému probuzení musí sáhnout k radikálnímu činu.
Všetatský rodák Jan Palach byl již od dětství přemýšlivým chlapcem, který se s přibývajícími roky čím dál víc zajímal o historii i politiku. A po zmařených nadějích pražského jara se zapojoval do odboje proti novému vedení země nastolenému po příchodu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Na podzim se zúčastnil několika pouličních demonstrací a zapojil se do okupační stávky, která však skončila neúspěchem.
Pochodeň číslo 1
Lámal si hlavu nad tím, jak zapojit do odporu vůči okupační správě větší masu lidí. „Brácha měl z pasivity a apatie českého národa úplné trauma. Nechápal, že národ, který nadšeně přijal myšlenky pražského jara, je stejně rychle opustil,“ řekl o něm později jeho bratr Jiří.
Brzy pochopil, že svědomí národa se mu podaří vyburcovat je nějakým opravdu radikálním činem. Zvažoval například i obsazení Československého rozhlasu, odkud by vysílal výzvu ke generální stávce a zrušení cenzury.
Nakonec se ale rozhodl pro čin, k němuž ho inspirovali jihovietnamští buddhističtí mniši. 16. ledna 1969 se na horní části Václavského náměstí polil benzinem a škrtl sirkou. Po chvíli jej svými kabáty uhasilo několik kolemjdoucích a sanitka, která jela náhodou kolem, ho okamžitě odvezla do Legerovy ulice na Kliniku popálenin.
Tam Palach, popálený na 85 procentech těla, znovu zopakoval své požadavky – okamžité zrušení cenzury a rozšiřování okupačních Zpráv a lid vyzval k časově neomezené stávce. Navzdory nejlepší snaze lékařů za tři dny svým zraněním podlehl.
Pohřeb
Palachovi se svým zoufalým činem opravdu podařilo národ probrat. Na podporu jeho požadavků zahájila 18. ledna skupina mladých lidí, kteří v mrazu stanovali pod rampou Národního muzea, čtyřdenní hladovku. Den po jeho skonu prošel Prahou pietní průvod, kterého se zúčastnilo několik desítek tisíc lidí, stejně jako v den jeho pohřbu.
„V tomto cynickém století, v němž nás často děsí druzí, a my opět děsíme je, a v němž se mnohdy lekáme, jak jsme všichni vnitřně malí, on nás přivedl k tomu, abychom se ptali otázkou, která z nás může učinit velké lidi: Co jsem udělal já pro druhé, jaké je mé srdce, za čím jdu, čemu sloužím, co je pro mne nejvyšší životní hodnotou?“ ptal se během pohřebního projevu nad Palachovou rakví farář Jakub S. Trojan.
Palachův čin inspiroval i další mladé lidi, aby ho následovali a přinesli jako on národu oběť nejvyšší. Od ledna do konce dubna 1969 se pokusilo upálit 26 lidí, z toho sedm jich zemřelo. Nejznámější z nich je Jan Zajíc, dalšími byl například Josef Hlavatý v Plzni, Evžen Plocek v Jihlavě či Michal Lefčík v Košicích. Navzdory všem těmto obětem ale bohužel již brzy většina národa upadla na dlouhých dvacet let do bezbřehé normalizační šedi.
