3℃
Dnes je 9. prosinec , svátek má Vratislav

Jiří Novák: Můj táta byl kancléřem tří prezidentů a zachránil život Františku Kriegelovi

Knihu „Kancléř tří prezidentů“ napsal Jiří Novák z úcty ke svému tatínkovi Ladislavu Novákovi, jenž pracoval pro Antonína Zápotockého, Antonína Novotného a Ludvíka Svobodu. V knize i v našem rozhovoru popisuje rozdílné povahy tří prezidentů, ale i to, jak byl jeho otec, poté, co zachránil život Františku Kriegelovi (který jako jediný z tehdejších funkcionářů odmítl v roce 1968 podepsat Moskevský protokol), odklizen mimo politiku. Po listopadu 1989 se vrátil – pracoval pro někdejšího předsedu ČSSD Miloše Zemana, který je v současné době prezidentem.

Váš táta Ladislav Novák byl kancléřem tří prezidentů. První část knihy, kterou jste mu věnoval, tvoří vaše vzpomínky jako tehdy malého i později většího kluka, druhou část jste sestavil z poznámek a vyprávění táty. Jak se vlastně táta do pozice kancléře dostal?

Po druhé světové válce působil jako administrativní pracovník na ústřední radě odborů, kde se seznámil s Antonínem Zápotockým, který byl předsedou Ústřední rady odborů. S tátou si padli do oka, stali se přáteli, a Zápotocký i se svojí ženou byl dokonce mým rodičům za svědka na jejich svatbě. Když se stal předsedou vlády, tátu vzal na předsednictvo vlády sebou. Spolupráce oběma sedla, a když se po smrti Gottwalda stal Zápotocký prezidentem, tátu si vybral jako svého kancléře.

Vy jste byl tehdy malý, takže si Zápotockého pamatujete zřejmě jen matně. Co vám o něm říkal táta?

Mluvil o něm jako o příjemném, férovém chlapovi, který pilně vykonával funkci člena předsednictva ústředního výboru strany i prezidenta. Dopoledne působil na ÚV, odpoledne na Pražském hradě. Často se stávalo, že najednou o něm nikdo nevěděl, sebral se, oblíkl do dělnických šatů, navlíkl košili, nasadil čepici a šel na pivo mezi dělníky, kde hrál na heligonku. Byl lidový. Všichni, včetně táty, ho hledali. Báli se, kam zmizel. A vždycky ho našli v nějaké zastrčené hospůdce v Praze, kde se bavil s lidmi.

Choval se tak lidově i k podřízeným? Někdy to totiž bývá jen na oko mezi lidmi venku…

U něj to na oko nebylo. I k podřízeným se choval jako k sobě rovným. Právě proto, že to byl férový chlap, můj táta nikdy nepochopil, proč nemluvil pravdu, když v roce 1953 v rozhlase oznámil občanům, že se nemusí obávat měnové reformy, protože nebude. To samé řekl tátovi: „Láďo, nebude, neboj se, jeď domů.“ A druhý den byla.

Bohumil Boček. Armádní generál, který měl zmizet z historie

Bylo to pro tátu rozčarování?

Nechápal to a samozřejmě se na něj sneslo plno kritiky. Lidé mu říkali, že o tom musel vědět, táta těžko vysvětloval, že o tom vážně nevěděl. Nelehko se to obhajovalo. Nutno však dodat, že druhý den po měnové reformě šel Zápotocký opět do ulic a situaci lidem vysvětloval. Předem o tom věděl jen on a předseda vlády Viliam Široký.

Měnová reforma tehdy poškodila mnoho lidí. Vzpomínám na vyprávění babičky, která měla úspory z doby působení u Bati, který jim je každý měsíc strhával a ukládal. Měnovou reformou z toho byl pakatel. Čí to byl vlastně nápad?

Táta o tom nikdy nemluvil, ale myslím, že to přišlo z Moskvy. Jako mnoho dalšího. Víte, byla to velmi těžká doba. Bylo to období po popravě Milady Horákové, doba politických procesů. Táta mi později říkal, že ačkoli byl v pozici kancléře prezidenta, nevěděl dne ani hodiny, kdo si kdy pro koho přijde. Nevěděl to ani nikdo z vedení komunistické strany.

Atmosféra strachu…

Složitá doba. Po druhé světové válce se lidé vraceli z koncentráků, po letech či měsících se dostali zpátky domů, komunismus byl pro ně tehdy jediná alternativa, ke které se upnuli. Táta vstoupil do komunistické strany také z přesvědčení.

Trápilo Zápotockého, že to pak uhnulo jinam, než si mnoho lidí představovalo?

Koho hodně trápilo, že se poměry neuvolňují, byl Novotný, kterého velmi tížil tlak z Moskvy. Není bez zajímavosti připomenout, že když umřel Chruščov, byl vybrán Svoboda, přičemž Novotný musel abdikovat. Brežněvova tvrdá garnitura ho nechtěla.

FOTO: Kancléř tří prezidentů

Kancléř tří prezidentů - All-focusKancléř tří prezidentů - All-focusKancléř tří prezidentů - FOTO ROZHOVOR Můj táta pracoval pro tři prezidenty a zachránil život Františku Kriegelovi – obalka knizky – foto archiv Jiřího NovákaKancléř tří prezidentů - All-focusKancléř tří prezidentů - All-focus
Další fotky
Kancléř tří prezidentů - All-focus

Jak na Novotného vzpomínáte? To už jste byl větší…

Za něj nastal rozkvět, nastolil uvolnění. Rozkvetl Hrad i památky. Když byl Novotný na ÚV, na Hradě vládla jeho manželka Božena Novotná, která tátovi dala plnou důvěru, tehdy získal největší pravomoci, měl volné ruce, mohl se věnovat rekonstrukci památek. Dá se říct, že to, co je na Pražském hradě vybudované, se dělalo za prezidenta Novotného.

Jaký byl?

Muselo se mu říkat „soudruhu prezidente“, když někdo řekl „pane“, rozčílil se. To jsem zažil na naší chalupě v Jizerských horách. Přijelo tehdy auto, z kterého vystoupil muž v klobouku a brýlích, přijel si s tátou, předsedou národního výboru a místními lidmi zahrát karty. Nerad prohrával, přitom mariáš moc neuměl, táta ho musel vždy nechat vyhrát. Byl jsem u toho, když mu táta řekl „pane prezidente“ a on na něj vykřikl. Ohradil jsem se, aby na tátu nekřičel, on mě pohladil po vlasech, že už to nikdy neudělá, a opravdu už přede mnou na tátu nezakřičel. Asi si mě oblíbil, když jsem přijel, byly připravené zákusky a chlebíčky.

Třeba se tehdy zastyděl…

Třeba jo. Nikdo nikdy nevěděl, jak se vyspí, jestli ho něco nenamíchne. Byl velmi arogantní, býval neurvalý. Vzpomínám, jak jsem byl pozván k paní Novotné na svíčkovou. Maminka mě vybavila radami, jak nesmím šustit příborem, musím sedět rovně, nemluvit sprostě a tak dále, dostal jsem takové školení, až jsem měl málem osypky. Paní Novotná udělala svíčkovou, přišel prezident Novotný a chtěl, aby mu udělala smažený sýr s tatarkou. To bylo jeho nejoblíbenější jídlo. Tak musela připravit i druhé jídlo.

Chodil často mezi lidi?

Daleko méně než Zápotocký, byl si vědom svého postavení „já jsem prezident“. Byl vášnivý hráč mariáše, i když, jak jsem už říkal, ho moc neuměl, mnohdy pro tatínka přijelo služební auto, kterého ho za Novotným a dalšími odvezlo. Ačkoli hráli karty, maminka nám říkala, že řeší důležité politické události. Ráno si šel Novotný lehnout, aby si po náročné noci odpočinul. Táta musel nastoupit do práce. Novotný obecně hodně pil. Kolikrát se kvůli alkoholu omluvil z jednání. Měl dobré vztahy s Chruščovem, který mu daroval hodiny. Jestli vzpomínáte, prezident Husák je měl za sebou při novoročních projevech. Byly tam do doby, než v úřadu skončil.

Po Novotném přišel Svoboda a váš táta na Hradě zůstal. Prezidenti v něj museli mít bezvýhradnou důvěru, každý prezident, alespoň dnes je to tak, si většinou přivede na Hrad svoje lidi…

Táta byl profesionál, musel umět vycházet s každým, přičemž každý z nich byl jiný. Díky němu jsem se podíval tam, kam bych jinak vůbec neměl možnost v dětství zavítat. Dostal jsem se do zahradního domku k panu prezidentu, byli jsme u Wericha, táta mě brával sebou na vánoční večírky, kam jezdíval každý rok – mohl jsem tak trávit chvíle v okruhu jeho přátel, herců Martina Štěpánka, Petra Štěpánka, Josefa Kemra, Jany Hlaváčové, Rudolfa Hrušínského nejstaršího nebo Dany Medřické. Jsem mu za to vděčný. A i o těchto setkáních v knize píšu.

Jaký byl poslední prezident, pro kterého táta pracoval – Ludvík Svoboda?

Byl přísný, bylo znát, že je to opravdu generál. Měli jsme možnost jet s ním a jeho rodinou na výlet do Vysokých Tater, šlapali jsme na vrchol jedné z hor, u toho jsme se bavili, Svoboda šel jako první, slyšel nás, zastavil se, postavil nás do pozoru a zakřičel, že bude klid, že ho budeme poslouchat a plně se věnovat výstupu do hor.

Historik Petr Blažek: Palachův památník přibližuje zlomy v dějinách i rodinném životě

Byl z války zvyklý velet…

To ano. Vždyť velel armádě třeba u Buzuluku, za což mu patří obdiv. Paní Svobodová, aby situaci tehdy v Tatrách uklidnila, připravila koláčky a čaj, generál Svoboda se pak usmíval. Byl to férový chlap a myslím, že i dobrák. Ještě žije jeho dcera – profesorka Zoe Svobodová-Klusáková, které je 94 let, a jeho vnuk Mirek Klusák, který je v mém věku, o něm hodně píše.

Co pro vašeho tátu znamenal rok 1968, kdy do Československa přijela nepozvaná vojska Varšavské smlouvy, v čele se sovětskými?

Obrovskou tíhu. Táta během Pražského jara věřil tomu, že přichází nová doba. Nebyl součástí delegace, ale v tom nešťastném roce do Moskvy letěl jako kancléř prezidenta Svobody. Nevěděli, že bude mezipřistání v Bratislavě, kde nabírali Biľaka a další spiklence. Čekalo je tam uvítání v podobě pionýrů a rudých šátků. Když přiletěli z Bratislavy do Moskvy, také tam čekalo uvítání na státní úrovni. Černík, Smrkovský a Kriegel byli odvezeni mimo Moskvu. Jelikož se měl konat 14. sjezd KSČ, Brežněv a spol. rozhodli, že Svoboda, ministr kultury Klusák a můj táta coby prezidentův kancléř se vrátí do Prahy, aby na sjezdu vystoupili. Táta před odletem omylem vstoupil do dveří, kde seděli Brežněv, Indra, Husák a další, táta zaslechl, co mělo být utajeno.

Jak s tím naložil?

Okamžitě to řekl Svobodovi – že pokud odletí jen oni tři a ostatní zůstanou v Sovětském svazu, už je nikdo nikdy neuvidí. Svoboda pak řekl Brežněvovi, že poletí jedině tehdy, pokud poletí všichni. Do Prahy se tak vrátili všichni, táta tím vlastně zachránil život Františku Kriegelovi, který jako jediný odmítl podepsat Moskevský protokol. Mimochodem, Kriegel o tátovi mluví v knize Ivana Fíly „Muž, který stál v cestě“. Zato Husák to tátovi nikdy nezapomněl, později se mu pomstil.

I o tom píšete v knize?

Ano a také o takzvaném vlídném pohlazení, kdy Sověti použili mokré ručníky, kterými „pohladili“ některé členy delegace, aby byli povolnější a nebyly vidět modřiny. „Pohlazení“ se dostalo i mému tátovi. Slíbil jsem mu, že patnáct let po jeho smrti o tom nebudu mluvit. To jsem splnil, táta umřel v roce 2002. Do knihy, která vyšla letos, tedy po těch patnácti letech od tátova odchodu, jsem to ale napsal.

Kdy tátova mise na Pražském hradě skončila?

Sedmadvacátého října 1968 byl ještě jako kancléř se Svobodou v Národním divadle na Prodané nevěstě, když ale odcházel, kancléřem už nebyl. Svoboda ho odvolal, aniž by mu to řekl, v rámci federalizace totiž byla dohoda, že když bude prezidentem Čech, kancléřem bude Slovák, a naopak. Kancléřem se tehdy stal Slovák Ján Pudlák.

A táta?

Táta byl převelen na ministerstvo zahraničních věcí, kde byl vyškolen na post velvyslance v Egyptské arabské republice a Jemenské lidové republice se sídlem v Káhiře. Byl zkrátka odklizen, třeba jako Dubček do lesů, kde se stal lesníkem. Nutno dodat, že táta byl jako kancléř známý a oblíbený, takový kardinál Richelieu. Když jsme se na počátku 70. let z Káhiry vrátili, Svoboda byl již nemocný, byl sice stále prezidentem, ale nemohl vykonávat funkci, kterou tak coby generální tajemník strany převzal Husák, kterému táta zavolal a ptal se ho na důvody, proč s ním bylo takto naloženo. Husák mu řekl, že je nepřítel národa, protože ho zradil v Moskvě, že je odpadlík. V roce 1970-71 tátu na Husákův popud vyloučili ze strany.

Se Svobodou se táta už neviděl, aby si vše vyříkali?

Bohužel ne. Ale rád bych dodal, že Svobodovi bylo nepříjemné, že ho musel z pozice kancléře odvolat. Proto dal tátovi dvě pušky, brokovnici a kulovnici, aby mu tím za všechno poděkoval. Pušky byly velice krásné a zdobené. Táta byl totiž myslivec, ale kvůli neutěšené finanční situaci, do které později spadl, musel pušky prodat, aby svou finanční situaci zlepšil. Po návratu z Káhiry se se Svobodou pokusil spojit, ale už se k němu nedostal.

Tátu tedy smetly normalizační čistky…

Ano, byl vyloučen z KSČ, což bylo definitivní, nevratné. Oproti trochu menšímu trestu – vyškrtnutí, odkud za určitých podmínek existovala cesta zpět.

Vila z 60. let, kdy už byla v majetku MUDr. Poňky

Žil jsem ve vile Františky Plamínkové, vzpomíná černošický lékař

Kde pak táta působil?

Díky profesoru Filipovi se dostal do Archeologického ústavu Akademie věd, pracoval v úseku památek. Ministr vnitra Obzina mu řekl, že nemůže přesáhnout plat kolem dvou tisíc korun měsíčně a že v ústavu může zůstat, pokud nebude vyvíjet politickou činnost. Táta se ze své tehdejší kanceláře díval na Hrad, kde působil patnáct let. Bylo to pro něj těžké období. Lidé, kteří ho znali, a když působil na Pražském hradě, utvrzovali, jací jsou kamarádi, najednou přecházeli jinam a neznali ho.

Poznal charaktery.

Samozřejmě. Ne všichni se k němu ale otočili zády. Uměl čtyři jazyky, a tak pod pseudonymy překládal. Po roce 1989 se, přes Janu Volfovou, dostal do znovuobnovené sociální demokracie na Praze 7. Také se scházel s kruhem přátel Obrody, kde působili architekti, ekonomové, řešili tam obchodní věci i politickou situaci.

Zkrátka zůstal srdcem vlevo a zapojil se do činnosti demokratické levice.

Ano. Snažil se zapojit hned v roce 1989. Přišel do Laterny magiky, kde se tvořilo Občanské fórum, a nabídl služby Václavu Havlovi, Klausovi a dalším. Řekli mu ale, že nemají zájem. Pak tam potkal Dubčeka, který ho okamžitě poznal, a byl rád, když mu táta řekl Lojzo, protože tak mu říkali jen nejbližší. Řekl mu, že byl odmítnut, a tak ho Dubček ostatním představil, ti se omluvili, že jej nepoznali. Dubček tátovi později nabídl, zda u něj nechce pracovat, pak ale přišla nešťastná událost, o které mám dodnes své pochybnosti, a bohužel zemřel. Tátu pak zaměstnal předseda sociální demokracie, dnešní prezident, Miloš Zeman, pracoval pro něj až do své smrti v roce 2002, byl mu za tuto možnost vděčný. I proto jsem rád, že mou knihu ocenila prezidentova manželka Ivana Zemanová a vážím si toho, že jsem byl letos 28. října pozván na Pražský hrad. Kniha je také velmi dobře přijímána v domovech důchodců, kam moc rád chodím na besedy.

Chystáte nějakou další knížku?

Rád bych napsal i o své mamince a do nové knížky vložil další, dosud nepublikované, vzpomínky spojené s tátou. Díky mamince a její péči totiž táta mohl funkci kancléře vykonávat. Držela rodinu, vychovávala nás, táta jí byl vděčný za spoustu věcí. Ke konci života ji potěšil tím, že jí koupil dárek, který si moc přála.

Včera, 18:30
Jistě znáte divadelní hru či film Naši furianti. Stroupežnický zde humornou formou vylíčil poměry ve...
Včera, 17:00
Ludvík XIV. se potom svěřil, že s ní zažil, co ještě nezažil, a to byla její...
Včera, 15:00
Komerční článek
Při přechodu na DVB-T2 je vhodné zohlednit několik kritérií, která mají pro každého jinou prioritu....
Včera, 15:00
U nás je to poměrně mladá tradice, začal se zdobit teprve na konci 19. století....
Včera, 12:30
Stejně tak, jako děti, i docela malá mláďata musí někdy cestovat. Je to vlastně otázka...
Včera, 11:00
Skoro se chce říct, to byly časy. Ano, byly a měly také svá pravidla i...
Včera, 09:00
S rybníky a rybami si spojujeme hlavně jižní Čechy, ale ani jižní Morava není ze...
7.12.2019
Proslavil se jako malíř orientálních až pohádkových scén, v nichž hrají hlavní roli víly, bohové...
7.12.2019
Další podzimní prodejní Pražská výstava nožů se odbude tuto neděli na Novoměstské radnici. Už stabilně...
7.12.2019
Jekatěrina Pavlovna Bagrationová se 7. prosince 1783 narodila jako hraběnka Skavronská do vyhlášeného ruského šlechtického rodu...
7.12.2019
Pražští vysokoškoláci Zdeněk Vřešťál a Vít Sázavský spolu tvořili folkové duo hrající humorné písně. V...
Reklama