Jaké to je být dcerou Dalibora Jandy, vyrůstat s ním?
Já vždycky počítám, kolikrát už jsem tuhle otázku v životě dostala, a už bych se možná dostala do nějakých stovek, a nevím, jestli jsem ještě schopná na to nějak racionálně odpovědět. Vždycky říkám, že nevím, jaký to je mít jinýho tátu než toho, který je slavný, v českých poměrech. My to tak moc neprožíváme, ale je pravda, že táta je velká legenda a mně to pořád někdo připomíná, na každém kroku. Ale je fakt, že já ho beru jako tátu a jako člověka, který je mi velice blízký.
Váš táta o vás říká, že jste si hodně podobní. Jak vás ovlivnil v hudbě?
Myslím, že zásadně. Jedna paní novinářka mi říkala: „Vy jste určitě musela poslouchat povinně ty jeho písničky.“ Takhle to u nás nechodí, u nás se písničky Dalibora Jandy povinně poslouchat nemusí. Dokonce je to tak daleko, že když je Dalibor Janda v televizi nebo někde v rádiu, tak nám to ani neříká, protože on se na sebe nerad dívá. Takže že bychom měli povinnost poslouchat jeho tvorbu, to vůbec. Já jsem ke všem těmhle věcem přišla úplně sama od sebe. Vždycky mě zajímalo, co kdy dělal, takže si pamatuju přesně, že kolem takových dvanácti, třinácti jsem se začala prohrabovat zpětně jeho alby. Jsem osmdesátý osmý ročník, a když jsem začala nabírat rozum, tak už měl za sebou pár těch nejslavnějších desek, a já je začala vyhledávat a dělat si jasno v tom, co se mi líbí hodně a co třeba míň.
Jakou hudbu máte ráda?
To by bylo asi do rána, ale čím dál víc mám ráda osmdesátky. I ty české. Myslím si, že tady konkurence tomu, co se hrálo venku, byla tak obrovská, že kdyby lidé měli možnost to prezentovat v zahraničí, tak já jsem si jistá, že by to byly hity i tam. Bylo jako spoustu kvalitních pecek, které by v angličtině úplně zacinkaly.
Čemu se podle vás podobá vaše hudba?
Já jsem chtěla být možná trošku jiná, než se nakonec povedlo, a musela jsem se vyvrbit sama. Furt jsem si myslela, že to bude víc rockový, ale všichni mi říkali, podívej se na sebe a sama pochopíš, co je pro tebe asi dobré v muzice dělat. Ale je pravda, že jsem vždycky měla ráda romantický projev. Pamatuji si, teď je to hodně omílané téma, ale třeba v 90. letech, když jsem viděla Ivetu Bartošovou, tak jsem si říkala, Ježíš, to je nádherná zpěvačka se super písničkami. Měla jsem jí hrozně ráda a hrozně jsem k ní vzhlížela. Táta byl s panem Štaidlem docela dobrý kamarád a pamatuju si, jak právě v tomhle období, někdy v roce 1996 nebo 1997, přišli spolu k nám domů. Ona byla hrozně milá a v tu dobu mi připadala tak neuvěřitelně šťastná a spokojená. A byla výjimečně krásná. A pak, když byly všechny ty nepříjemný věci, tak jsem si říkala, jak se to někdy v životě zvrtne. Bohužel…
Když jste zmínila Ivetu Bartošovou, to je až ikonický příběh, na jejímž konci se hodně podepsal bulvár. To asi také zažíváte nebo hlavně váš táta. Jak vnímáte zásah bulváru do soukromí?
To je věc, která se strašně dobře kritizuje, když o ní člověk nic neví, protože zrovna konkrétně u té Ivety byli všichni hrozně chytří, jak se měla chovat. Já vůbec to pozadí neznám, ani znát nechci, ale myslím si, že jak člověk začne spolupracovat cíleně s bulvárem, tak se do toho začne šeredně zamotávat. Mám pocit, že to byl asi tak trochu její případ a je to strašně nešťastný příběh. A vůbec hodnotit někoho, proč a co a jak, nikdo nevíme, co se v tom člověku odehrává. Jeden to bere s humorem, plno umělců se baví tím, že jsou v bulváru, vyloženě to hledají a jsou za to strašně rádi. A pak je druhá část lidí, která je z toho nešťastná, kterou to trápí. Myslím si, že nevadí, když vám trošku lezou do soukromí, že to k tomu patří, ale druhá stránka věci je, když je máte denně na plotě. To ohrožuje psychiku úplně každýho a myslím si, že málokdo by byl na jejím místě až tak odolný. Osobně z toho dobrý pocit moc nemám a jsem radši, když si člověk jede kariéru víc v klidu a nehrotí to za všech okolností, protože to je bohužel spojený i se zájmem bulváru. Myslím, že táta to bere hodně s klidem, takové ty nějaké šumy, jak se říká, takové ty drbíčky, to je normálka, tak to prostě je. Ale samozřejmě jsme měli období, kdy jsme měli veliké rodinné problémy a trápení, a když si o tom čtete na titulech bulváru, tak to je hodně nepříjemné.
Teď asi mluvíte o svém bratrovi, ale od toho pojďme dál… Myslím, že to, že jste dcera Dalibora Jandy, vám hodně otevírá dveře ke kariéře. Ne?
Myslím, že to je tak 50 na 50. Opravdu, hledám v tom rovnováhu – jestli je to výhoda nebo ne. Ale asi jo, protože máte zázemí a víte, do jaké profese vstupujete, máte se s kým poradit. A vyprodukovat písničky, cédéčka, klipy, je to všechno finančně náročný, takže když nemáte zázemí, tak si o tom můžete jenom snít, anebo denně chodit do vydavatelství a prosit je na kolenou, že třeba děláte něco, co by se mohlo líbit, a čekáte, jestli vám dají zelenou nebo ne. A mám možnost s tátou koncertovat, což vždycky nechávám na lidech, komu se to líbí nebo nelíbí. Vždycky se najde někdo, komu se to nelíbí, a já vůbec nejsem takový suverénní typ, který někam vlítne a myslí si, že ho všichni budou zbožňovat. Právě naopak. Já si vážím každého člověka, kterému se to líbí.
Velkou výhodou pro vás asi je i to, že během vašich společných koncertů se dostanete i k lidem, kteří primárně přišli na něj, a tak se dostanete do povědomí posluchačů…
Rozhodně, protože když nejste hvězda, tak se těžko dostanete před publikum, kde je pět, deset tisíc lidí, a on to na koncertech má. Je to super, já si tu možnost hrozně užívám a zároveň chápu, že to taky někomu může vadit, ale nemůžete být ve veřejném prostoru a čekat, že se to všem bude líbit.
Přišla jste představit svůj nový klip, co o něm čtenářům řeknete?
Vychází ze singlu, který je na světě zhruba rok a ke kterému jsem loni před létem vydala první klip, k písničce Vitráže, kterou jsem složila. Text k ní udělal Xindl X, což pro mě bylo velká výzva a myslím, že je super, že nám to zaklaplo na první dobrou. On si na mě něco nastudoval a vyprodukoval text, ve kterém jsou různé jinotaje ve smyslu, že v pondělí chcem se brát, v úterý chci ti sbohem dát. Nevím, jak to myslel, jestli na mě, nebo na všechny ženské. A k té druhé písničce ze singlu, tak jsem si řekla, že k ní udělám klip zhruba po roce, což nastalo. Jmenuje se Čekáš na svůj den a je to pro mě zatím asi úplně nejsrdcovější písnička v kariéře. Napsala jsem k ní hudbu i text a produkoval ji Kapitán Demo. Měla jsem ji už asi tři roky složenou a napsala jsem na ni tři texty, což bylo docela zvláštní, a ten poslední zůstal. V roce 2020, těsně před tím, než vypukl covid, jsem měla velké zdravotní problémy, kvůli kterým jsem zalehla do vinohradské nemocnice, a tam ten text vzniknul. Je trochu smutný, protože moje rozpoložení bylo hodně smutný a hodně na hraně, jak to dopadne.
Můžu se zeptat, co vám bylo?
Úplně znenadání jsem začala mít strašné problémy a skončila jsem na operaci břicha s obrovským zánětem, který se pak podrobně zkoumal, a nevědělo se, proč a jak vznikl. Bylo to příšerné měsíční martyrium.
Bylo to na hraně mezi životem a smrtí?
Úplně, takže když mě z toho vysvobodili, skoro tři týdny jsem jenom ležela, což byl docela masakr, trošku jsem popřemýšlela i o sobě, protože je fakt, že člověk pořád před sebou všechno tlačí a najednou přijde stopka, a teď si tam lehneš a čekáš na svůj den. Je tam zajímavá pointa přírodních živlů. Člověk, v těžkém stadiu nemoci, a spousta lidí to zná, přemýšlí o tom, jak je malý proti všemu. Já se sotva zvedala a vždycky mi tam prošlo sluníčko, pak ještě i vítr, a tak se narodil ten text. Mnoho lidí mi říká, že to je hodně smutný… všichni mě pořád vidí vysmátou, ale není to vždycky pravda.
Zdroj: A 11
