Jitka Molavcová: Propojuji smích a pláč, život přece nemá jen jednu barvu

17.9.2021
Andrea Cerqueirová

„Všechno opravdové se rodí pomalu a v bolestech,“ říká všestranná Jitka Molavcová, která je zpěvačkou, herečkou i instrumentalistkou. Umí pobavit dospělé i děti a zároveň procítěně vystřihnout šanson a dojmout. Svou profesní cestu spojila především s Jiřím Suchým a Divadlem Semafor, její záběr je zároveň mnohem širší.

Rozjíždí se divadelní sezóna. Jak se těšíte?

Těším se, až zase uvidím své kolegy a kolegyně. Budeme zkoušet, hrát a diváci se budou smát, pěkně naplno, a doufejme, že už bez roušek. Uvidím rozzářené věrné tváře. Je to zvláštní, když lidé přicházejí do divadla a já je potají sleduji škvírou v oponě – bývají ustaraní, skoro smutní, unavení… A během představení se výrazy jejich tváří rozjasňují, při finále se pak už řehtáme všichni. Nastává vzájemné souznění. To mám vždycky krásný pocit. Je to divadelní štěstí.

Co vás v divadle čeká?

Máme před sebou hodně práce. Hned 17. září nás čeká nová premiéra s názvem „Konečně“, kterou napsal a režíroval Jiří Suchý, dále účinkují a na dechové hudební nástroje hrají naše báječné muzikantky Eliška Hurábová, Magda Jedličková a Veronika Tichá. I já si v tomto představení zazpívám písně Jiřího Suchého, Jiřího Šlitra, Arnošta Kavky a dalších. Jsou to písničky, které přinášejí dobrou náladu.

Vzpomenete si ještě na začátky v Semaforu?

Poprvé jsem se v Semaforu ocitla jako divák. Bylo to v prosinci roku 1969, hráli tenkrát hru „Jonáš a doktor Matrace“. Vidím to jako dneska, seděla jsem na přístavku u druhé řady, dívala se na pány Suchého a Šlitra a oni si mě nějak všimli a začali si mě dobírat. Já se tehdy hrozně styděla. Ale byla jsem tím prostředím a jimi opravdu okouzlená. Za čtrnáct dní na to Jiří Šlitr zemřel. Takže jsme se vlastně zahlédli jen jednou v životě. A po vítězství v celostátní pěvecké soutěži jsem se do Semaforu vypravila podruhé. Bylo to 18. května 1970 v 17 hodin odpoledne. Představila jsem se jako velmi slušné děvče s kytarou a v minisukních. V hledišti seděli Jiří Suchý, Ferdinand Havlík, Jiří Menzel a já zase spustila „Už deset let nám láska slouží“. A z toho hlediště se ozvalo „Něco rychlejšího by tam nebylo?“ Tak jsem přidala „Život je jen náhoda“ a oni se chvíli radili a pak mi nabídli externí spolupráci na rok.  Jiří Suchý připravil po odchodu Jiřího Šlitra nový pořad „Ten pes je váš?“ a nabídl mi, že bych v něm mohla mít takový minirecitál s kytarou. Tak se i stalo. Atmosféra v Semaforu se mi líbila, byla jazzově vlídná.  A jazz mám ráda.

Nemohla jsem sehnat zpěvníček Suchého a Šlitra, tak jsem si začala skládat sama

A představení Kytice?

Před Kyticí jsem byla obsazena do hudební komedie „Čarodějky“. Psal se rok 1971. Úspěšně jsem se zhostila role panny v baladě „Svatební košile“. Byla to sice role zpívaná, šlo tam ale i o herecké ztvárnění, a to mě moc bavilo. Díky pánům Suchému, Havlíkovi a Karlu Jaromíru Erbenovi vznikla slavná semaforská Kytice a já dostala příležitost zahrát si svou první komickou roli – Dorničku v baladě „Zlatý kolovrat“. Prožívala jsem na jevišti opravdu velké štěstí. Pak to šlo ráz naráz. Komických rolí přibývalo a já se v nich našla. „Zuzana v lázni“, „Elektrická puma“, „Smutek bláznivých panen“… Měla jsem možnost poznat zajímavé herecké a režisérské osobnosti. Velmi ráda vzpomínám na režiséra Evalda Schorma. Byl klidný a moudrý. Uměl pochválit. Měla jsem pocit, že roli vytvářím sama. Ale bylo to vše díky Evaldovu citlivému vedení, jedinečnému textu Jiřího Suchého a hudbě Ferdinanda Havlíka.V osmdesátých letech přišly další role – za všechny budu jmenovat dvojroli v představení „Dr. Johann Faust, Karlovo nám. 40, Praha 2.“ Hrála jsem Markétku i Mefista, Jiří Suchý hrál Fausta, režíroval Jiří Menzel. A pak přišla slečna Žofie Melicharová, která hrála na saxofon a vařila panu Jonášovi výborné knedlíky s vajíčkem – ženský klaun se srdcem na dlani. Dodnes si té role považuji. Klauny a komiky mám ráda. Už v dětství jsem obdivovala Chaplina, Laurela a Hardy, Voskovce a Wericha.

Jak jste prožívala vítězství v pěvecké soutěži Talent 1970, kterou jste již zmínila?

Soutěžila jsem s francouzským šansonem „Lásko má“, který kdysi skvostně nazpívala paní Hana Hegerová. Rozplakala jsem tehdy některé členy poroty a předseda Karel Vlach mi jako vítězce zavěsil na krk „zlatého dudlíka“. Šanson mě vždycky bavil.  Zaujalo mě, že to je vlastně herecká výpověď v písni, která má obsah. A já jsem podvědomě tíhla ke spojení hudby a dramatického textu. Navštěvovala jsem například cyklus Obrazy a hudba v Národní galerii, pak jsem přišla domů, sedla ke klavíru a vytvářela si vlastní melodramy. Hrála jsem svoje skladby a do nich promlouvala, někdy dost důrazně, takže sousedi klepali na stěnu, no, bylo u nás veselo.

Šansony, Suchý a Šlitr i Ježek, Voskovec a Werich. Jitka Molavcová zpívala v pravděpodobné kolíbce Karla IV.

V dubnu 2019 se v historickém sále Domu u Kamenného zvonu na pražském Staroměstském náměstí uskutečnil váš recitál „Láska, to (ne)jsou jen písmena“. Za klavírního doprovodu Petra Ožany jste s jistotou přecházela od šansonů k písním Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra, nebo Jaroslava Ježka, Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Máte ráda v hudbě pestrost?

Ano! Je to dobrodružství, okořenit dramatické šansony špetkou humoru, swingem, jazzem. Propojuji smích a pláč. Život přece nemá jen jednu barvu. Baví mě v dnešní době, kdy je hlavně kvůli internetu totální roztěkanost, udržet lidi v napětí.

O vaší všestrannosti svědčí i to, že zaujmout umíte nejen dospělé, ale i děti…

Pro děti pracuji už 51 let. Natočila jsem pro ně mnoho pohádek a písniček, promlouvám k nim každý měsíc z televizní obrazovky v pořadu „Kouzelná školka“, namluvila jsem celou řadu Večerníčků, nedávno vyšla knížka „Jitík sportovcem“, kterou jsem pro děti napsala, a dokončuji knížku „Jitík muzikantem“. Děti milují Večerníčky a rády poslouchají pohádky, to mám vyzkoušené.  Jako kdyby podvědomě toužily po čistém a ničím nerušeném projevu. Tehdy si vždy uvědomím, jak je důležité děti vést a podporovat v nich lásku k českému jazyku i k tradicím lidové poezie.  A taky k výtvarnému umění. A to všechno se snoubí právě ve Večerníčcích. Jsou to takové malé poklady, které každý večer září na televizních obrazovkách a vlastně ovlivňují naše nejmenší diváky.  Jedním z mých nejoblíbenějších Večerníčků, které sleduji, jsou příběhy „O pejskovi a kočičce“ v podání Karla Högera. Nedávno to po letech zase opakovali, já se vrátila do dětství a bylo mi dobře. Večerníčků se zastávám, stejně jako lidových písniček, protože v nich vidím prapůvodní hodnotu a podstatu. I jakousi čistotu.

Všechno jako byste dělala s lehkostí. Je to opravdu tak? Nebo je za tím plno dřiny či trémy?

Dřinu i trému znám důvěrně. Všechno opravdové se rodí pomalu a v bolestech…

Co byste popřála našim čtenářům? 

Moji milí přátelé, přeji vám pevné zdraví, naději a veselou mysl! Jak praví píseň: „…ať je to, jak je to, já mám heslo tohleto, veselá mysl je půl zdraví…“. A já dodávám, že dokud žijeme, není ještě vše ztraceno!

Václav Kopta: Semafor pro mě byla nejlepší startovní pozice

 

Jitka Molavcová (17. 3. 1950)

Herečka, zpěvačka, absolventka střední průmyslové školy grafické v Praze, instrumentalistka (například kytara, banjo, ukulele atd.). Činná je též v oblasti tvorby pro děti.

Od roku 1970 působí v Divadle Semafor jako nezaměnitelná partnerka Jiřího Suchého, hostuje i na prknech jiných divadel, vystupuje se sólovým recitálem. Je nositelkou řady ocenění.

Letos s Petrem Ožanou vydala šansonové album Zčistajasna (Galén 2021). Recenzentka Lidových novin Jana Machalická mimo jiné uvedla, že šansonový žánr byl Jitce Molavcové vždy blízký, „spojení hudby s dramatickým textem jí odjakživa sedělo“.

„Mám rád odvždycky Jitku Molavcovou, nejen proto, že je šaramantní a profesionální, ale zároveň – a možná i proto – že je inteligentní, hezká, a že má smysl pro srandu,“ řekl před lety někdejší prezident Václav Havel. S úctou se o ní vyjádřili kupříkladu i herec Miroslav Horníček, spisovatel Bohumil Hrabal a mnozí další.

„Vždycky jsem si myslel, že komedie na jevišti je těžší, než tragédie a za dobrou komickou herečku by měli milovníci dramatického umění děkovat Pánu Bohu na kolenou. To se mi honilo hlavou, kdykoliv jsem uviděl Jitku Molavcovou, nejdřív v Torontu (spolu s Jiřím Suchým hráli, zpívali a Jitka hrála sólo na saxofon), potom konečně v Semaforu… Jenom doufám, že nevděk českým světem nevládne, a přeju té krásné a nádherné komediantce ještě dlouhá léta uměleckých příležitostí a šťastného života,“ uvedl kupříkladu spisovatel Josef Škvorecký.

Zdroj: Jana Pertáková



Nepřehlédněte