Nemohla jsem sehnat zpěvníček Suchého a Šlitra, tak jsem si začala skládat sama

„Prý není možné zařadit mě do škatulky,“ usmívá se Zdenka Lorencová, zpívající skladatelka, která slavila úspěchy především v 70. letech. Nové a nové věci tvoří i v posledních letech – ať to jsou knížky pro děti, námět na dětský film nebo pásmo pro dětský sbor. Loni nazpívala a nahrála album vánočních písní a koled. Sílu nabírá v přírodě a nikdy neztratila víru v lásku.

V rámci Česko-slovenské/Slovensko-české výstavy v Národním muzeu byla mimo jiné instalována vitrína vzpomínající na Bratislavskou lyru, kterou jste získala v roce 1972.
Ano, byl tam jeden exemplář ze tří stříbrných Bratislavských lyr, které jsem získala za hudbu, text a interpretaci písně Koukol. Vystavena byla i moje fotografie a oceněnou píseň tam přehrávali. Moc mě to potěšilo.

Jste první československá zpívající skladatelka populární hudby, doprovázející sama sebe na kytaru. Jak k tomu došlo, že jste začala skládat a psát texty?
Básně jsem milovala od dětství, zřejmě jsem to podědila po svém otci, surrealistickém básníkovi, který je pořád tvořil. Podvědomě jsem je také chtěla psát. Už jako malá jsem stvořila písničku Sluníčko zlaté, kterou když zazpívám na koncertě, tak lidi brečí: „Sluníčko zlaté až začne hřát, asi mi řekne, jak mě má rád. Jak budu šťastná, že mě má rád, sluníčko zlaté začne se smát. Na léto mladé budem si hrát a spolu nikdy se nebudem bát…“ A čtvrtá sloka je nepochopitelně vážná: „Až přijde podzim, odkvete všechno snad, mně zbude jen píseň, kterou jsi míval rád.“ Nevím, kde jsem v dětství vzala takovou filozofii. Ve větším jsem začala skládat tehdy, když jsem chtěla zpívat písničky Suchého a Šlitra a nesehnala jsem jejich zpěvníček. Divadlo Semafor bývalo tenkrát na Václaváku, a jelikož jsme byli chudí, chodila jsem tam za pět korun k stání.

Zpívám a pořád se na něco těším. Nemůžu jen motat palcema a vzpomínat na mládí!

V rodině nikdo nezpíval?
Doma jsme hodně zpívali. Máma zpívala krásně. Chtěla jsem být klavíristkou, ale tatínek mi zakázal klavír, nepřál si, abych se vydala na uměleckou dráhu. Jelikož jsme byli chudá rodina a mnohdy nebylo ani na jídlo, asi rok jsem žila u babičky a dědečka v Chomutově. Nikdy jim za to nepřestanu děkovat. Dědeček byl houslista, zpěvák, matematik, bylinkář, prostě mozek a zároveň umělecky nadaný. Hrál na housle a chodil zpívat do kostela. Jednou mi housle půjčil, říkal, ať je nerozbiju, ale zkusím zahrát „Ovčáci, čtveráci“, a já opravdu pochopila, že když zkrátím strunu, je tón výš, a zahrála jsem to. Děda se rozplakal. Mámě říkal, že musím dělat hudbu, protože mám v sobě talent. Byl první, kdo mi dělat hudbu a mít talent „dovolil“. Maminka mi potom koupila kytaru a začala jsem hrát.

Zpěvačky tehdy hodně zpívaly převzaté zahraniční písničky, vy jste se mezi nimi dokázala prosadit se svou vlastní tvorbou…
Od dětství jsem chodila do dětského sboru, kde jsme zpívali velmi kvalitní díla, písně různých národů a některé vážné skladby, ráda vzpomínám například na kompozice Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka nebo současné skladby Petra Ebena a Viktora Kalabise. Díky dramaturgii sboru jsem se hodně naučila. Mám hodně vlastních věcí, tak převzaté skladby nezpívám často.

S vlastními skladbami jste slavila úspěchy i na zahraničních festivalech. Vzpomínáte na ně?
S dojetím vzpomínám na MIDEM v Cannes, což byl festival gramofonových společností. Byla jsem tam vyslaná za firmu Panton a zpívala svoje dvě skladby – Cinky linky v anglickém překladu Joy Kadečkové a Absolutno ve svém vlastním francouzském překladu. Nemohu zapomenout, jak se to líbilo. Přestože jsem byla začátečník, získala jsem ohromné ocenění, lidé tleskali vestoje. Dojalo mě to a moc mi to pomohlo.

I letos jste byla k vidění ve francouzském Cannes. Tentokrát na filmovém festivalu ve filmu Miloše Formana „Lásky jedné plavovlásky“, kde také zpíváte s kytarou. Miloš Forman vás také zařadil do svého filmu Konkurz o konkurzu na zpěvačku do divadla Semafor. Vás opravdu nelze zařadit do škatulky – zpíváte, skládáte, píšete… Jeden čas jste se věnovala i country muzice.
Dokonce jsem i zpívala s country kapelou. Country mám ráda doposud, když občas dělám recitály, neopomenu country blok. Je to styl hudby, kdy zpěv musí být ostřejší. Miluju rytmus, zpívám proto i rokenroly.

FOTO: Zdenka Lorencová

Zdenka Lorencová - Zdenka Lorencova 3 – Pavel Hrdlička – archiv Zdenky LorencovéZdenka Lorencová - Zdenka Lorencova 2 – Pavel Hrdlička – archiv Zdenky LorencovéZdenka Lorencová - Zdenka Lorencova 4 – Pavel Hrdlička – archiv Zdenky LorencovéZdenka Lorencová - Zdenka Lorencova – archiv Zdenky LorencovéZdenka Lorencová - Zdenka Lorencova 5 – archiv Zdenky Lorencové
Další fotky
Zdenka Lorencová - Zdenka Lorencova mlada – archiv Zdenky Lorencové

Máte osobitý hlas!
Děkuju, to mi připomnělo, že když jsem jednou potřebovala něco opravit na chalupě, volala jsem opraváře v Liberci, který mě v momentě poznal. „To jste vy, paní Lorencová?“ zeptal se. Hlas je podle mého názoru projev osobnosti, zpěvák sám je hudební nástroj. Jaké je tělo, jaká je duše, takový je hlas.

Pracujete často pro děti. Už v 80. letech jste prosazovala spisovatelku a malířku dětských knížek Daisy Mrázkovou, na kterou se v současné době hodně vzpomíná.
Byla jsem šťastná, když jsem našla poetickou, zároveň vtipnou a krásnou osobnost Daisy Mrázkové, která už bohužel není mezi námi. Znala jsem se s ní i osobně. Požádala jsem ji, zda bych mohla zpracovat její knížky do divadelních představení. Tak vznikla představení Proč pláčeš, muchomůrko a Haló Jácíčku. Jsou to krásné příběhy o přírodě, o lese, o zvířatech. Les miluju, chodím tam a beru si sílu od stromů, pomáhá mi to v životě. Mrzí mě, že dnešní dětské filmy jsou často plné násilí.

Láska k přírodě se projevuje ve vašich písničkách i v tom, že vaším původním oborem je zahradní architektura.
Přírodu miluji, nemohu být bez květin, doma musím mít pořád kytku, která kvete.

Napsala jste i dvě dětské knížky. Můžete je představit?
Jsem ráda, že se mi podařilo vydat dvě knížky, první Měly myši školu vyšla v roce 2005 v Knižním klubu. Jsou to básničky pro děti, veselá abeceda, kde jsem našla od každého písmenka zvířátko a napsala o něm krátkou básničku. V knížce, která je už vyprodaná, jsou geniální ilustrace Jiřího Fixla. Druhou knížku O brýlích Haničkách a ustrašeném zrcátku vydalo v roce 2010 nakladatelství Oftis z Ústí nad Orlicí. Tu jsem ilustrovala sama, dělala jsem to poprvé a prý se to povedlo. Jsou v ní humorně absurdní povídky o věcech, které jsou kolem nás. První povídka je o smutném zásobníku na toaletní papír, protože ten se určitě může na toaletách cítit opuštěný. Nemyslíte?

V knížce se vám podařilo skvěle zachytit, že i věci mají duši a prožitky, ať už jsou to brýle, zrcátko, stolek, klavír nebo osamocená kuchyňská chňapka, která by chtěla někoho do páru. V knížce je i Pohádka o rozcuchaném koukolu, která je staršího data.
Ano, v době, kdy byla populární skladba Koukol, byla v časopise Ahoj vyhlášena soutěž o nejlepší povídku. Uspěla jsem, na což jsem byla hrdá. Do knížky jsem k povídce o koukolu namalovala maminku, tatínka a chlapečka – neposlušného koukola. Lidem se líbí písnička i veselá povídka.

Asi nejvíc si lidé oblíbili vaši píseň Proč žiješ rád.
Ta mě asi přežije.

To víc písniček…
Byla to moje modlitba pro lásku, vyznání lásce, kterou ctím jako největší sílu světa, ať už je to láska k přírodě, mezilidská nebo k vesmíru. Bez lásky neexistuje nic. Měla jsem se tehdy zrovna vdávat a žila pocitem, že je to láska na celý život. Byla jsem šťastná, měla víru a odhodlání, což je z písničky cítit. To, že to pak bohužel nevyšlo, je už jiná kapitola.

Lásku k lásce jste ale neztratila.
No, jistě. Bez lásky se nedá žít. Člověk se trápí a může i onemocnět.

Jak se vám daří napsat vážné i smutné písničky tak, že nezní depresivně?
Sama nevím, asi proto, že vždycky existuje východisko. Podívejte se třeba na mou skladbu Absolutno, tam popisuji vážné věci, ale skončí to nadějí. „… Jestli je ti z toho smutno, přijď k nám… vedle sebe budem spát a musíš mě objímat, jestli chceš se dočkat zázraků.“

Loni k Vánocům vyšlo cédéčko Hravé Vánoce, kde zpíváte a hrajete na kytaru koledy a vánoční písně včetně autorské Vánoční stromečky nebo dalších dvou písní s vlastním textem.
Cédéčko vydal Bonsai servis Praha u příležitosti vánoční výstavy Hravé Vánoce v Betlémské kapli. Lidé říkají, že se povedlo. Soused si ho prý dokonce nahrál do přehrávače v autě. Výstava je již tradiční, bývají tam nádherné objekty lidové tvorby, související s Vánocemi, mnoho let jsem tam chodila, předloni jsem tam byla náhodně s kytarou, šla jsem na vystoupení. Jedna paní se ptala, zda nejsem „ta Zdenička“, zapýřila jsem se… a organizátoři pak za mnou přišli, zda bych nezazpívala. Šťastná jsem šla na pódium, zpívala a hrála, protože miluju koledy a lidovou tvorbu. Líbilo se jim to a nabídli mi natočení vánoční desky. Všechny písně na CD jsou v mých aranžích a hraju sama na kytaru. Mám z toho obrovskou radost.

Recept na štěstí? Nenechat se rozhodit maličkostmi, říká herečka a zpěvačka Eva Hrušková

Spolupracovala jste také s dětskými sbory…
Pocházím z Dětského sboru a miluji, když zpívá pohromadě hodně lidských hlasů. Proto jsem složila cyklus dětských sborů pod stejným názvem, jaký má moje první knížka, tedy Měly myši školu. Zhudebněno je to asi do 15minutového cyklu pro vícehlasý dětský sbor, v doprovodu kytary a elektrické basy. Nazpíval to Dětský rozhlasový sbor. Také jsem upravila svou písničku Cinky linky pro čtyřhlasý dětský sbor a Dětský rozhlasový sbor ji provedl na svém koncertu ve Smetanově síni. Moc ráda na to vzpomínám.

Na čem pracujete v současnosti?
Mám hotovou novou divadelní hru pro děti. Chci se zúčastnit soutěže o nejlepší námět na dětský film a tuto hru momentálně přepracovávám. Detaily předem nechci prozrazovat.

Zpíváte?
Občas někde vystupuju. Nedávno jsem vystupovala v jednom jazzovém klubu. Ráda zpívám starým lidem. Babičky a dědečky mám moc ráda, protože babička s dědečkem mě podrželi v nejtěžší životní situaci. To v člověku zůstane.

Písničky, které znají, je určitě potěší…
Jo, jsou rádi, když zpívám Cinky linky, Koukol nebo Zpívej dál…

Máte nějaké písničky v šuplíku?
Mám písně rytmické i melodické kantilény a ráda bych je nabídla některým umělcům. Víc zatím prozrazovat nebudu.

Zdenka Lorencová (1947)
Zpěvačka, vystudovaná zahradní architektka. První československá zpívající skladatelka populární hudby, doprovázející sama sebe na kytaru, která slavila úspěchy na tuzemských i zahraničních festivalech. Autorka divadelních představení a knížek. V současné době pracuje na námětu na dětský film.

Dnes, 15:40
Film o zombících, který vznikl podle stejnojmenné videohry, avšak v něm slovo „zombie“ neuslyšíte. Zajímavé...
Dnes, 13:40
Podle údajů Českého statistického úřadu až 43 % zaměstnanců a až 60 % živnostníků pocítilo...
Dnes, 11:40
Komerční článek
Jaké je řešení? Nová studie advokátní kanceláře Toman & Partneři nastínila, že klíčová je transparentní...
Dnes, 11:40
Plejtvák obrovský, mořský savec z řádu kytovců, je největším tvorem, jaký kdy na Zemi vůbec...
Dnes, 10:20
Větší břicho lidi obvykle velmi trápí. A jak by ne, je to celkem nebezpečná záležitost,...
Dnes, 08:10
Chytli jste covid nebo chřipku či jste "jen nachlazeni? Uvařte si vývar! Vývar ze zeleniny...
Včera, 17:45
Nevím jak vy, ale já považuji podzim za nejkrásnější roční období. Hýří barvami a člověku...
Včera, 15:35
Velké šelmy celosvětově ubývají, avšak severoameričtí kojoti jsou v tomto případě výjimkou. Jejich populace naopak...
Včera, 13:25
Připravovala se jednoduše, s bylinami a kořením a opékala se na ohni. Zvěřinové pochoutky se...
Včera, 11:15
Nejčastější větou, která zaznívá v okamžiku, kdy se výzkumnice Blanka Nyklová ze Sociologického ústavu AV...
Včera, 09:04
Dnes, v tento slavnostní den, který je však trochu upozaděn situací kolem koronavirové krize, si...
Reklama