Recept na štěstí? Nenechat se rozhodit maličkostmi, říká herečka a zpěvačka Eva Hrušková

Rozhovor s herečkou a zpěvačkou Evou Hruškovou – recept na pohodu? Eva ho vysype z rukávu na první dobrou. „Když si kamarádka stěžuje, že k ní služba s nákupem přišla o deset minut později, říkám jí, že ke mně taky, ale to přece není problém, tím se vůbec nezabývám. Neobjednám si přece nákup na dobu, kdy za vteřinu potřebuju odejít. Prostě si naplánuju život tak, abych nic nezmeškala a nebyla ve stresu. Je třeba víc pracovat s rozumem,“ uvedla pro Náš REGION.

Loni jste s Janem Přeučilem oslavili dohromady 145 let. V rámci oslavy moderátor René Kekely řekl, že oba jste si prožili své, počkali na sebe, proto to klaplo. Cítíte to tak?
Určitě, všechno jde ruku v ruce. Během života se člověk střetává s různými nepříjemnostmi, smutnými příhodami, nebo dokonce tragédiemi. Třeba já jsem měla spoustu trablů s mužskými, proto jsem se tolikrát rozváděla, vím ale, že to všechno nebyla jen jejich vina, kdybych je poznala v nynějším věku, třeba to bylo jinak, kdo ví, člověk se vyvíjí. Honzík (Jan Přeučil – pozn. red.) mě naučil být daleko tolerantnější. Je Vodnář, kdežto já Beran, do všeho prostě musím hlavou napřed. Myslím si, že to tak mělo být. Nejsem úplná fatalistka, ale tohle vyšlo.

Působíte šťastně. Jaký je recept na to, umět se radovat z běžných dnů?
Člověk musí umět odhánět negativní náladu a problémy, nečekat je, nepřemýšlet o nich. Malý příklad – přes dva roky nakupuju zboží u firmy, která ho dováží, a na internetu čtu různé stížnosti. Stěžuje si i moje kamarádka, vadí jí, že k ní služba s nákupem přišla o deset minut později. Říkám jí, že ke mně taky, ale to přece není problém, tím se vůbec nezabývám. Neobjednám si přece nákup na dobu, kdy za vteřinu potřebuju odejít. Prostě si naplánuju život tak, abych nic nezmeškala a nebyla ve stresu. Je třeba víc pracovat s rozumem.

Stále jste obklopena širokou rodinou, i to jistě přidává na pohodě…
To jsem si vždycky přála. Jako teenager jsem četla knížku od Louise Bromfielda „Paní Parkingtonová“. Začíná tak, že devadesátiletá dáma má kolem sebe širokou rodinu. A to byl i můj sen. V -nácti jsem měla jednu ségru, rodiče, ale žádné další příbuzné. Naši byli jedináčci, se ségrou jsme neměly tety, strejdy, bratrance ani sestřenice. Říkala jsme si, jak dosáhnout toho, abych širokou rodinu jednou měla. A podařilo se! Mám tři syny, kteří přivedli svoje dívky, nabaluje se to. Se snachou Libuškou jsme nedávno mluvily o tom, jak je fajn, když vztah snacha-tchyně funguje. Člověk to musí kontrolovat hlavou, musí vědět, co říci, co neříci, neplést se synům a jejich partnerkám do života, pomoci jen na požádání. Mamka mi v dospělosti říkala, že děti neobtěžovala nadměrnou péčí. To se mi líbilo a snažím se to aplikovat na své děti a jejich partnerky. Zkrátka nerejpat, nekontrolovat, nechat žít.

Žijete na Praze 2. V čem ji máte ráda?
Žiju tady od roku 1982, kdy nejstaršímu synkovi Zdendovi byly dva roky. Žijeme pořád ve stejném domě. Pamatuji si na první noc v našem bytě. S tatínkem syna Vendy jsme šli spát, bylo posledního srpna, otevřená okna, slyšeli jsme skřípat vlak. Říkala jsem si, jak je ten byt hlučný. Na ty hluky jsme si ale zvykli, bydlíme v posledním patře, a ač jsme mezi Máneskou a Vinohradskou, je to tady klidné, navíc kluci měli na dosah školu. Říkám tomu tady malá Paříž, do bistra, kde právě pijeme ranní kávu, chodíme už dlouho. Honzík by si tady rád dával i snídani, tu ale dělám doma, tady si dáváme až kafíčko.

FOTO: Eva Hrušková rozhovor

Eva Hrušková rozhovor - Eva Hrušková – foto Robert Vano – archiv Evy HruškovéEva Hrušková rozhovor - Eva Hrušková – foto archiv Evy HruškovéEva Hrušková rozhovor - Eva Hrušková a Jan Přeučil – foto archiv Evy HruškovéEva Hrušková rozhovor - Eva Hrušková a Jan Přeučil 2 – foto archiv Evy Hruškové

Od starostky Prahy 2 Jany Černochové jste k již zmíněnému loňskému výročí dostali dárky spojené právě s městskou částí – klíče od městských bran a maketu ulic Evy Hruškové a Jana Přeučila. Máte dárky vystavené?
Mám, koukám na ně, musím se ale paní starostky zeptat, co klíči mohu otevřít, kde jsou ty pomyslné brány, zda do Prahy 2 nebo na Vinohrady. Jsem zapálená pro architekturu a územní plány. Krvácí mi srdce třeba kvůli tomu, že by se měla demolovat budova vinohradského Transgasu. Je to kvalitní stavba. U nás je brutalismus pořád spojován s komunismem, což je nesmysl, takový brutalismus je i v Paříži nebo v Londýně. Jen u nás je zbytečně neoblíbený.

Co jste říkala na demolici hotelu Praha v šesté městské části?
Strašná škoda. Tohohle koníčka k ochraně architektonicky cenných staveb po mně zdědil i prostřední synek Vojta, který je inženýr přes dopravní systémy, ale rozumí i architektuře. Do Hotelu Praha vnikl, když už byl oplocen a určen k demolici. Měl foťák, chtěl si všechno ještě nafotit, chytla ho ale policie, že si majitel pan Kellner nepřeje, aby se tam fotilo. Všechno musel vymazat, ochranka ho dotáhla na policejní služebnu. Hotel Praha se stavěl bez finančního omezení, byla to bolševická stavba, tak se do toho cpaly peníze, pracovalo na tom mnoho špičkových výtvarníků, sochařů a dalších tvůrců. Myslím, že mnohá architektura z let 1948 až 1989 potřebuje ochranu. Souhlasím s paní architektkou Machoninovou, která řekla, že každá stavba by měla být chráněna 50 let, než se s ní lidé sžijí. Mně se třeba nelíbí Tančící dům, ale jsem pro, aby mu také bylo dáno těch 50 let na obhajobu sama sebe…

Jezdíte s pohádkami, kde všechno dopadá dobře. Poznáváte díky tomu i krásy České republiky. Co střední Čechy?
Máme některé oblíbené štace, rádi jezdíme třeba do Poděbrad, kde je krásně zrekonstruované Divadlo Na Kovárně, které má úžasnou elevaci, děti tam vidí ze všech koutů. Hrajeme také třeba v Lužci nad Vltavou. Do konce roku máme plno, jen ve středních Čechách hrajeme v Kolíně, Čelákovicích nebo v pražských Horních Počernicích. U příležitosti výročí 100 let naší republiky často vystupujeme s představením Pověsti české aneb Pohádky pod Řípem, které hrajeme nejen pro děti, ale i v domovech seniorů. Je to aktivizační představení, diváci při něm zpívají a tleskají.

Je vidět, že vás vaše práce baví.
Baví. A mám dvě životní motta, která uvedu historkami. Když se potkáváme s Aničkou Novákovou, za svobodna Kopeckou, která je potomkem loutkáře Matěje Kopeckého, vybaví se mi, jak jsme spolu vyrůstaly v Hradci Králové a jako malé holčičky byly na pionýrském táboře. Šly jsme na výlet, ona s dlouhými copy přede mnou, přičemž já jsem holčičce vedle říkala, ať se s ní nebaví, že má rodiče komedianty. Anička to slyšela, otočila se, vzala si mě stranou a řekla mi, že to nejsou komedianti, ale loutkáři. Strašně jsem se zastyděla. Od té doby říkám, že odříkaného chleba největší krajíc. To je moje první motto.

A druhé?
Když jsem po absolvování gymplu dělala zkoušky na dějiny umění a divadla, nevzali mě. Pak jsem šla na loutkařinu. Dnes děkuju za to, že mě na první obor nevzali, protože bych už asi byla v penzi a celý život pracovala v muzeu. Takže – všechno zlé je pro něco dobré. To je moje druhé motto.

Je těžké být dobrý komediant?
Určitě, moc. Nedávno jsme křtili audioknihu syna Jana Wericha Jiřího Wericha Petráška „Kapka do žil“, kterou s ním Honzík namlouval. Přišel tam i Bója Šulc, což je nositel Thálie a nepochybně náš nejlepší loutkář, vodil Hurvínka. Konečně jsem měla příležitost se před ním poklonit. Pracovat s loutkou je ohromný kumšt. Mrzí mě proto, že loutky jsou dost podceňované. Po několik staletí přitom zůstávají pro děti prvním nositelem kultury, protože loutkáři už před mnoha mnoha lety jezdili po vesnicích – v hospodách se hrála loutková divadla.

Libor Petrů slaví úspěch s imitováním Zemana, Klause i Havla

Říká se, že hrát pro děti je těžší než pro dospělé. Je to tak?
Asi jo, ale máme to rádi, je to výzva. Když jdete na jeviště, dospělí jsou hodní, nakonec třeba mohou říci, že se jim to nelíbilo, ale jsou hodní. Kdežto když se něco nelíbí dětem, začnou dělat bugr. Nesmí se nudit ani vteřinu, musí se střídat být smutný, veselý, pomalý, rychlý, pasivní, aktivní… Divadlo musí vznikat před nimi. Bereme to jako výzvu. Když přijedeme někam, kde na představení čeká 300 dětí, které si do té doby hlasitě štěbetají, tak vejdeme na jeviště a musíme začít tak, aby bylo ticho a děti začaly dělat to, co chceme my. Musím zaklepat, ale zvládáme to, asi to máme dobře vymyšlené.

S jakým repertoárem jezdíte?
S již zmíněnými Pověstmi českými aneb Pohádkami pod Řípem, k nimž text napsal Jiří Chalupa a hudbu složil Zdeněk Barták. Loutky udělal Jaroslav Doležal – výtvarník a dřevořezbář, který dřív pracoval v divadle Drak v Hradci Králové. Tento tým připravil i další představení – Pražské pověsti aneb Pohádky ze staré Prahy a Řecké báje. Pak jezdíme s pohádkou Šípková Růženka, ke které text napsal opět Jiří Chalupa, hudbu složil Jaromír Klempíř a loutky vyrobila Šárka Váchová, která dělá televizní večerníčky. Spolupracujeme i s básníkem Jiřím Žáčkem – hrajeme Ahoj světe nebo Aprílovou školu. Z jeho písniček, které zhudebnil také Jaromír Klempíř, děláme komponované pořady, děti jeho poezii, kterou jim představujeme, milují. Děti přitom učíme, co jsou rýmy, co jazykolamy, cestujeme kolem světa. Hrajeme také pohádku Čert a Káča, kterou napsala Martina Drijverová, stejně jako Princeznu se zlatou hvězdou, ke které složil hudbu Zdeněk Barták a loutky vyrobil Jaroslav Doležal. Jsme rádi, že si můžeme dovolit spolupracovat se špičkami v oboru.

Proč si sestry Hruškovy dodnes hrají na princezny?

A děti se zároveň něco naučí, není to samoúčelné…
Ano. Nemám ráda, když jen přijde klaun a kope se do zadku.

Vypadáte pořád skvěle, máte energii. Jak to děláte?
Myslím, že mnoho nemocí vzniká stresem. Je třeba nezanedbávat prevenci, zbytečně se nestresovat, občas se hýbat, dodržovat trochu zdravou výživu a nic nebrat hystericky a vážně. Ani sebe. Když chci někam přijít včas, vyjdu tak, abych neměla stres. Pořád mám u sebe útlou knížku, takže když třeba čekám ve frontě, čtu si. Neztrácím tak čas ani nervy.

Eva Hrušková, herečka a zpěvačka
Narodila se 27. března v České Skalici.
Vystudovala loutkoherectví a dramaturgii na DAMU.
V roce 1969 ztvárnila hlavní roli v první české Popelce.
Hrála hlavně v pohádkách, věnovala se dabingu.
V roce 2000 se vdala za Jana Přeučila, provozují Divadlo Evy Hruškové a Jana Přeučila.
Z předchozích manželství má tři syny – herce Zdeňka, dopravního inženýra Vojtěcha a filmového střihače Pavla.

Dnes, 18:29
Film Cesta do Kandaháru vypráví příběh sourozenců Příhodových, Československých reprezentantů ve sjezdovém lyžování, kteří se...
Dnes, 17:46
Zdravotníci v nemocnicích dostanou odměny za nasazení během koronavirové pandemie. V rozpočtu je na ně...
Dnes, 16:50
Komerční článek
SMART REGION CHCETE SE ZVIDITELNIT NEBO PROPAGOVAT SVÉ PRODUKTY V REGIONECH ČR​? Nabízíme Vám Reklamní...
Dnes, 16:50
Blíží se narozeniny vašeho šéfa, případně jeho odchod do důchodu či jiná významná událost, a...
Dnes, 15:35
Po zimě věnujte pozornost střeše domu, fasádě, oknům i dveřím a nakonec i cestičkám a...
Dnes, 13:25
Musí to být velmi záhadný svět. Svět, ukrytý v temně narudlém přítmí. Mateřská hvězda je...
Dnes, 11:20
Punková skupina Tři sestry, která je známá například díky hitům Průša nebo Život je takovej,...
Dnes, 11:15
Manželé František Smolík a Milada Ortová, herecký pár rodilých Pražáků, kteří se v Praze narodili...
Dnes, 10:42
Studentská organizace nesouhlasí s opětovnou pracovní povinností mediků v nemocnicích, kterou vláda ode dneška nařídila....
Dnes, 08:23
Nový časopis pro nejmenší děti, který jim pomáhá objevovat svět kolem sebe. Nápaditou formou, vkusnými...
Dnes, 04:00
Mezinárodně uznávaný svátek Mezinárodní den žen letos slaví sto desáté výročí. Mnohdy historicky zpolitizovaný svátek...
Reklama