Idealizovanou ukázku českého lidového obydlí nechala vybudovat skupina přátel lidového umění, v níž pracovali architekt, výtvarník, muzejník a etnograf Jan Koula, architekt Antonín Wiehl, historička umění a etnografka Renáta Tyršová, historik a bibliograf Čeněk Zíbrt, spisovatel Alois Jirásek a další. Architekt Wiehl se inspiroval kresbami malíře Jana Prouska, vybral několik typických prvků lidové architektury a na jejich základě vytvořil návrh statku s hřebenem, na němž bujel netřesk, dvěma zahrádkami, velkými vraty a holubníkem. Stál mezi vzrostlými stromy tak trochu „osaměle a neoduševněle“, jak poznamenal i Jan Neruda v jednom ze svých fejetonů. A jak by ne, výsledkem hledání pravého lidového umění byla chalupa, jakou v Čechách opravdu nikdo nikdy neviděl – lomenice podle statku v Jilovicích v Pojizeří, budovy po pravé straně ze statku v Ohrazenicích, budovy po levé straně a vejminek se zhlédly v Loudově statku v Benátkách nad Jizerou, vrata, plot a boční branka měly svůj vzor v Dlaskově statku v Dolánkách a štít s besídkou zase v domě v Novém Městě nad Metují.
Návštěvník nejdříve vstoupil do stylizované „jihočeské světnice“ s nízkým trámovým stropem a pecí s kachlovými kamny, zařízené lidovým nábytkem, nádobím a náčiním i předměty určenými k výzdobě interiéru, zvykoslovnými předměty a figurínami v blatských krojích. V dalších prostorách chalupy už se ale pořadatelé nepokoušeli imitovat skutečné obydlí, byl to důmyslný systém 37 oken a vikýřů, osvětlený výstavní sál o ploše 135 metrů čtverečních, ve kterém byla ve vitrínách, na stěnách a na figurínách instalována řada sbírkových předmětů, především textil, nádobí a nábytek, ale i předměty běžnějšího upotřebení – biče, řemeslnické nástroje – i když vybírané s ohledem na estetické kvality.
Idealizovaná Česká chalupa měla obrovský úspěch. Psalo se, že to byly „zástupy, které se často vraty nemohly prodrati na dvůr“. Všichni chtěli na vlastní oči vidět, kde a jak „zachoval rolník český národ“. Pro dobový český tisk a pro budoucí obecné povědomí o lidové kultuře a podobě „pravých lidových“ staveb se Česká chalupa stala ikonou. Nic, co by nebylo roubené, zdobené, co by nemělo lomenici, uvnitř kachlová kamna a malovanou truhlu nemohlo být pro příště považováno za národní či lidové.
Už v čase konání jubilejní výstavy se objevila myšlenka uspořádat národopisnou výstavu. Autorství tohoto nápadu se přisuzuje F. A. Šubertovi, řediteli Národního divadla v Praze. Jeho přičiněním se už 28. července 1891 sešla ve velké zasedací síni staroměstské radnice řada vynikajících osobností české vědy a kultury a rozhodla o uspořádání výstavy. Dne 9. září téhož roku bylo vydáno provolání k českému národu, sepsané Eliškou Krásnohorskou. Spisovatelka se v něm zmiňuje právě o České chalupě: „A když jediná ta česká chalupa na výstavě jubilejní tak mocně promluvila k srdcím našim, když vzpomínky a dojmy, jejím vzhledem vzbuzené, posvěcují svým drahým kouzlem celou naši výstavu a provázejí nás všemi dvoranami jejími, ba daleko až za bránu její, na cesty naše v každodenní žití…“Národopisná výstava českoslovanská se konala roku 1895 na stejném místě jako Jubilejní výstava, v Královské oboře. Česká chalupa bohužel roku 1928 shořela, ale stala se podnětem ke vzniku národopisných sbírek a nakonec i regionálních muzeí.
