Před čtyřiceti lety, 7. února 1979, zemřel v Brazílii, Josef Mengele, německý lékař SS, který během druhé světové války na vězních v koncentračním táboře Osvětim mimo jakoukoliv kontrolu prováděl zrůdné lékařské experimenty, jejichž cílem bylo přispět k zlepšení léčebné péče o různým způsobem zraněné německé vojáky a vzniku nové, „geneticky čisté“ lidské rasy. Kromě jiného také Mengele osobně poslal přes 400 000 vězňů do plynové komory. Přezdívalo se mu Beppo a říkalo se mu Todesengel (Anděl smrti). O tom, jak málo se obecně vědělo, co přesně se děje za ostnatým drátem koncentračních táborů, svědčí to, že Mengelemu se podařilo vyklouznout z rukou Spojenců, a to do konce se svými pravými doklady v ruce. Anebo to byl něčí záměr?
Mengele se narodil jako nejstarší ze tří dětí 16. března 1911 v Günzburgu v Německu. Po úspěšném absolvování střední školy ještě před druhou světovou válkou získal doktoráty z antropologie a lékařství a začal pracovat jako výzkumný pracovník pro německého genetika Dr. Otmara von Verschuera, který se zabýval hlavně studiem dědičných chorob, dvojčat a anomálií. Mengeleho chválil kvůli jeho spolehlivosti a porozumění výzkumu. V červenci 1939 se Mengele oženil s Irene Schönbeinovou a měli spolu jediného syna Rolfa (*1944).
Za války sloužil jednotce Waffen-SS, 5. tankové divize SS „Viking“, složené z části ze zahraničních dobrovolníků z Norska, Dánska, Nizozemí a Belgie. Za záchranu dvou členů posádky z hořícího tanku pod palbou dostal vyznamenání Železný kříž prvního a druhého řádu za statečnost v boji. V r. 1942 byl zraněn na ruské frontě, prohlášen za neschopného bojové služby a povýšen do hodnosti kapitána. Jeho novým působištěm byla Osvětim, kde se stal od května 1943 vedoucím doktorem koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau. Odtud také posílal „vědecké materiály“ ze svých experimentů doktoru von Verschuerovi.
Po skončení války byl zadržen jako válečný zajatec a i když byl zapsán pod svým pravým jménem, byl propuštěn, protože spojenci ani netušili, o koho se jedná. Pomohlo mu také to, že si nenechal pod paží vytetovat svoji krevní skupinu, i když to byla při příslušníky SS povinné. V zajateckém táboře mu známý doktor pomohl získat novou totožnost. Pak se skrýval v Horním Rakousku. Rodina mu pomohla sehnat jiné falešné doklady a v červnu 1949 odplul do Argentiny ke svým soukmenovcům. S ženou Irenou se rozvedl a vzal si švagrovou Martu, která se spolu se svým synem přestěhovala za ním do Argentiny. Po několika letech se vrátili do Německa.
Rodina ho finančně podporovala a v 50. letech pracoval ve farmaceutické firmě. Koncem 50. let ho objevili lovci nacistů, byl včas varován a jako místo úkrytu si vybral Paraguay. Martě se však život s Mengelem začal zajídat, a proto ho opustila a odjela se synem do Itálie. Syn Rolf, který otce neviděl od roku 1956, ho navštívil v roku 1977. Setkal se se zatvrzelým nacistou, který tvrdil, že nikomu neublížil, jen konal svou povinnost. Mengelovo zdraví se začalo od roku 1972 zhoršovat. Za čtyři roky ho postihla mrtvice, k tomu vysoký tlak a infekce v uchu, která mu narušovala rovnováhu.
Žil pak ve městě Hohenau a od konce 60. let žil nedaleko São Paula v Brazílii až do své smrti roku 1979 kdy se utopil, když ho stihla mrtvice, infarkt nebo křeč při plavání ve městě Bertioga, nedaleko brazilského Embu, ve státě Sao Paolo. V červnu 1985 bylo nalezeno jeho tělo a pomocí DNA bezpečně identifikováno v r. 1992.
Protože se dochovaly záznamy o průběhu některých experimentů, stojí současní vědci dodnes před etickým dilematem, zda je legitimní Mengelem získané poznatky využívat k další vědecké práci. Přinejmenším však v případě pokusů s podchlazením se tak stalo.
Mengeleho genetické experimenty se staly námětem působivého, hvězdně obsazeného sci-fi thrilleru Hoši z Brazílie (1978).
