Konečné řešení židovské otázky
Narodil se ve druhé polovině 20. let do rodiny židovského maloobchodníka s textilním zbožím. Nastoupil na měšťanskou školu, ale z rasových důvodů byl vyloučen. Lustig se tak nakonec rozhodl pokračovat ve šlépějích svého otce a začal se učit krejčím. Jeho dospívání však v roce 1942 přerušilo „konečné řešení židovské otázky“ Reinharda Heydricha. Boj o život začal.
Nejprve byl se svou rodinou převezen do Terezína a následně do Osvětimi. Právě v Osvětimi zemřel Lustigův otec. To byla ztráta, se kterou se Lustig až do své smrti nevyrovnal. Když v roce 1945 přišel pochod smrti do Dachau, rozhodl se, že nezemře. Z tohoto transportu se mu nakonec podařilo uprchnout. Vyhráno ale neměl.
Hlavně s humorem
Společně s přítelem na život a na smrt Jiřím Justicem prchli z pochodu smrti a dlouhou dobu žili v Praze v ilegalitě. Lustigovu chuť do života posílil i návrat jeho maminky a sestry z koncentračního tábora. Nastal čas dát svůj život dohromady.
Z Lustigových sepsaných vzpomínek i četných rozhovorů je znát, jak moc se umí na věci povznést. Koncentračním utrpením prošel jako mladý dospívající muž, který byl drzý, hravý a především smířený. To vše mu pravděpodobně pomohlo k tomu, aby ho plameny nacistického pekla nespolkly a nacistické zvěrstvo nezlomilo.
Práce všeho druhu. Z rozhlasu do Playboye
Nakonec vystudoval novinařinu a v pouhých dvaadvaceti letech začal fungovat jako dopisovatel izraelsko-arabské války. S Izraelem má ale Lustig spojenu jednu příjemnější záležitost, a to svou svatbu s Věrou Weislitzovou, která sem odjela bojovat z Čech s brigádou majora Sochora. Spolu s Lustigem se znali už z koncentračního tábora a nakonec se rozhodli, že se vezmou.
Po skončení války pracoval pro Československý rozhlas, Mladý svět, ale byl také scénáristou na Barrandově. Na počátku sedmdesátých let odešel do USA, kde od roku 1971 učil scénář, divadelní hry a krátkou povídku na univerzitě v Iowě. Později se dostal také na unierzitu ve Washingtonu, kde vyučoval literaturu a film.
Po sametové revoluci v roce 1989 se vrátil do Československa, kde se nadále věnoval vzdělávání mladších generací. Přednášel na Karlově univerzitě i na Literární akademii Josefa Škvoreckého.
V letech 1995-1997 byl šéfredaktorem české verze časopisu Playboy.
Litoval promarněné ženské krásy
Lustigovy knihy v sobě ukrývají mnohé duševní šrámy, se kterými se autor asi sám těžko srovnával. Někdy působí až jako kamerový záběr na spisovatelovy vzpomínky. Jeho umělecké zpracování židovských témat nemá obdoby. Není proto divu, že byl třikrát nominován na Nobelovu cenu za literaturu, v roce 2003 byl nominován na Pulitzerovu cenu za román Krásné zelené oči a o šest let později přišla nominace na Mezinárodní Man Bookerovu cenu. Z nominací, které proměnil, jmenujme například cenu Franze Kafky a cenu Karla Čapka.
Jeho díla čerpají ze životní zkušenosti a dominuje v nich židovská tématika. Všednodennost ghetta popsal očima muže, který si na jeho dvorku kopal ručně dělaným hadrákem. Jeho prózy jsou psychologicky prokreslené a útočí na smysly. Velice často se v nich objevují mladé dívky, které využívají své mladistvé krásy, aby si prodloužily čas na tomto světě. Střetáváme se se zmlácenou ženskostí i pokořenou a umučenou krásou. Z těch nejznámějších jmenujme Démanty noci (1958), Dita Saxová (1962) nebo Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou (1964), za kterou získal Státní cenu za literaturu.
Jeho díla si také často vybírali ke svým zpracováním režiséři, jedna z nejznámějších filmových adaptací je tak pravděpodobně Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou režiséra Antonína Moskalyka z roku 1965.
„Epilog“
Je mnoho způsobů, jak se vyrovnat se životem a jeho překážkami. Většinou máme na výběr ze dvou možností. Tou první je boj vzdát a počkat, co s námi udělá osud. Tu druhou si zvolil právě Lustig. Je to boj a neutuchající chuť k životu. Terezín, Osvětim, Buchenwald… Arnošta Lustiga zkoušel osud dlouho. Připravil mu mnoho těžkých zkoušek. Přežil všechny. S frustrací z nich se vyrovnával psaním. Jeho romány i kratší povídky jsou nasáklé krví, strachem a hrůzou. I přesto v nich ale najdeme obrovskou touhu žít a přežít.
