Zanedlouho uplyne třicet let od listopadu 1989. Máme slavit, nebo demonstrovat?
Obojí, u mě převažuje důvod k oslavám. Tehdy, jako mladá holka, jsem na Národní byla. Dodnes si velice živě pamatuju ten strach z násilí, to, jak nás tam všechny pomlátili. Pamatuji si tu dobu plnou lží, nesvobody, pokrytectví i brutality. Minulý režim jsem upřímně nenáviděla, proto mám důvod slavit, že je pryč. Vážím si toho, že jsme v Evropské unii, můžeme volně za hranice, máme základní svobody, nemáme politické vězně, rozvíjí se občanský a neziskový sektor, nehledíme zasněně někam na západ, protože už jím sami jsme, mladá generace už nemá komplexy nás starších, cítí se součástí vyspělého demokratického světa. Na druhou stranu chápu i ty, kteří jsou rozčarovaní a spíš než oslavovat na Národní se chystají demonstrovat na Letnou (demonstrace se uskuteční 16. listopadu od 14 hodin – pozn. red.). I oni mají pravdu. Pokud je premiérem země bývalý estébák, který se ani dnes nechová slušně, ale rozkládá demokratický systém dělby moci, ovládá velkou část státní správy, média, má monopol v řadě podnikatelských odvětví a ještě zneužívá evropské dotace, je to důvod k obavám. Je-li hlavou státu člověk plný zlosti, sloužící ve prospěch nedemokratických zřízení, jakými jsou Čína a Rusko, nerespektující zákony země, s projevy řeznického psa, je to také důvod k nespokojenosti. Je to úhel pohledu. Jak říkají buddhisté – svět se nám jeví takový, jak se na něj díváme.
Jak si listopadové události 1989 připomínáte?
Tím, že mám s tím výročím a místem osobní vzpomínky, se tam celá ta léta i se svými dětmi vracím, zapalujeme svíčky. Od doby, kdy je pořádáno Korzo Národní a další studentské akce, potkávám plno přátel a je to ještě hezčí. Poslední léta tam s Evou Holubovou a dalšími máme instalovaný stánek naší organizace Češi Tibet podporují. To, že máme svobodu, neznamená, že ji mají všichni, není to samozřejmost. Dřív se část světa zajímala, co se děje v bloku okupovaném Sovětským svazem, třeba na Hlasu Ameriky se zmínili o politických vězních, my se zase snažíme pomoci Tibeťanům. Aniž bychom si dělali iluze, že svrhneme čínský režim, děláme to, co z principu považujeme za správné.
Pravidelně si připomínáte i listopad 1939…
Ano, jsem ráda, že do kalendářů byly prosazeny už oba svátky (Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studenstva). Sedmnáctý listopad 1989 se samozřejmě udál v kontextu celého dění ve střední Evropě, kdy padla Berlínská zeď nebo byly pohyby v Maďarsku, ale že to zrovna padlo na 17. listopad, souvisí s tím, že tehdejší studenti, včetně mě, šli připomenout památku roku 1939 – událost, která je ve své tragičnosti ještě významnější, protože došlo k popravám.
Schválení doplnění těchto událostí do českých kalendářů se dožil i poslední pamětník Vojmír Srdečný, který letos zemřel…
Jsem ráda, že se toho dožil. Ta symbolika v kalendářích má velký význam. Jednoho z pamětníků jsem i osobně znala. Je to smutné výročí, oproti tomu 17. listopad 1989 byl cestou k happyendu. Důležité je, že obě výročí se pojí se studenty, jsou svátkem studentů a připomínkou jejich role ve společnosti. Shodou okolností se i dnes studenti opět hlásí o slovo, a to v souvislosti s klimatickou změnou.
