Když se počátkem roku sešel Donald Trump s Volodymyrem Zelenským, dost drsně s ním nakládal, nevybíravě mu vyčetl, že nemá oblek, a jejich setkání vyznělo jako šikana ukrajinského prezidenta.
Když se teď sešel Trump s ruským prezidentem Vladimírem Putinem, nechal mu na přivítanou rozvinout červený koberec, ještě než k němu vůbec došel, mu několikrát zatleskal – doteď jsem opravdu nepochopila, proč vlastně – a celou dobu byl bez sebe radostí, že si mohl s „Vovkou“ podělit svět.
A radost měl i Putin – působil velice uvolněně a usmíval se do všech stran. Tedy úsměv mu na chvíli ztuhl, když na něj novináři zakřičeli otázku, jestli už ukončí zabíjení civilistů, ale dělal, že neslyší, a pak se zas vrátil do své vítězné nálady, ke které mu dalo „imperiální“ přijetí na Aljašce dost dobrý důvod. Mezinárodní izolace a sankce se drolí a Rusko je zpět v pozici světové velmoci, ve které bylo v 80. letech, kdy jej Ronald Reagan bez servítku označoval za Říší zla.
Chápu, že příčiny konfliktu, který se na Ukrajině odehrává, nejsou černobílé, a že nešťastná Ukrajina je víceméně obětí geopolitického souboje USA a Ruska, v němž se momentálně změnila pravidla. Přesto je nad slunce jasné, kdo vtrhnul do čí země a kdo porušil mezinárodní právo.
A také chápu, že podle slavného díla čínského mudrce Sun-C’ Umění války je to, kdo je přítelem, či nepřítelem, dílem okamžiku. Ale i tak jsem se nedokázala ubránit lítosti, když jsem viděla pár dnů poté naopak spíš chladné přijetí Zelenského v Bílém domě. A neubránila jsem se ani vzpomínce na Mnichovskou zradu, kdy se mezi sebou bavili „ti největší“, a ti ostatní mohli jen mlčet a šoupat nohama. Jak to dopadlo, víme všichni.
Zdroj: autorský text
