Pronásledování židovského obyvatelstva je asi stejně tak staré jako lidstvo samo. Dávno před Hitlerem a druhou světovou válkou se židé stávali oběťmi různých pogromů. Ovšem právě v období druhé světové války doznalo stíhání židů naprosto šílených rozměrů, kdy bylo dokonce zakotveno v právních systémech jednotlivých států. Právě tento fakt dokládá zrůdnost tehdejšího německého státu a jeho nohsledů.
Nařízení o právním postavení židů č. 198/1941 vyšlo ve slovenském zákoníku 9. září 1941 pod názvem Židovský kodex. Obsahovalo 270 paragrafů a představovalo tak jeden z nejobsáhlejších výtvorů jurisdikce slovenského státu. Z toho je tedy patrné, že řešení židovské otázky byla věnována veliká pozornost, a to i po právní stránce, ačkoliv kodex obsahoval z velké části jen předchozí protižidovské normy, které na Slovensku vycházely od září 1940.
Kvalitativně novým byl fakt, že řešení židovského problému vycházelo z rasového základu, což potvrzovala nová definice židovského obyvatele. Z hlediska obsahu je možné Židovský kodex rozdělit do tří částí. První se týkala detailního popisu omezení společenských, občanských a náboženských práv židovských osob, druhá se zabývala majetkoprávním postavením židů a třetí, nejobsáhlejší, pak rozebírala otázky převodu židovského majetku do árijských rukou
Kodex tak v zásadě potvrdil dosavadní arizační program tak, jak jej prováděl od podzimu 1940 Ústřední hospodářský úřad, jehož pozici kodex ještě více upevnil.
Soudobý slovenský tisk považoval kodex za jedno z nejdůležitějších opatření slovenské vlády. Postupem času se ale začaly ozývat i kritické hlasy, například z řad představitelů slovenské římskokatolické církve. S protestem vystoupil i Vatikán, ani to však nezabránilo realizaci kodexu, který se stal jedním z nejtvrdších protižidovských zákonů v Evropě.
Počátek genocidy českých židů
Ve stejné době, přesněji už počátkem roku 1941, dal Hitler pokyn, aby byla co nejdříve území Altreichu a protektorátu vyklizena a osvobozena od židů. Předpokládal přitom, že židé budou deportováni hned na východ, ovšem dosavadní vývoj války to neumožňoval. Proto se nacisté zodpovědní za celkové řešení židovské otázky rozhodli využít lodžského ghetta ve vartské župě. Ghetto však bylo přeplněno, a tak muselo dojít ke snížení předpokládaného počtu deportovaných zhruba na třetinu.
O stavu a vyhlídkách řešení židovského problému v protektorátu jednali 10. října v Praze nejvyšší prominenti SS v čele s Reinhardem Heydrichem. Výsledkem jejich jednání bylo potvrzení předpokládaných deportací a soustředění veškerého židovského obyvatelstva v protektorátu, tedy faktického vzniku ghett, která se měla stát dočasnými shromažďovacími a průchozími tábory židů před jejich deportací na východ.
Transport prvního tisíce židovského obyvatelstva vyjel z Prahy směrem na Lodž 16. října 1941. Další transporty pak následovaly až do 3. listopadu až do vyčerpání plánované kvóty 5 tisíc osob. Z tohoto množství přežilo hlad a epidemie lodžského ghetta a plynové komory Chelmna, Majdanku a Osvětimi pouhých 261 osob. V průběhu celého holocaustu pak zemřelo celých 85 % židovského obyvatelstva protektorátu.
Zdroj: Encyklopedie druhé světové války
