Onou probuzenou spící horou tehdy byla činná sopka v Indonésii Tambora (také Tomboro) nacházející se na severu ostrova Sumbawa o rozloze 15 448 km2, tj. asi jako pětina Česka, ležícího 400 km východně od Jávy. Vrchol Tambory tvoří mohutný, 700 metrů hluboký kráter o průměru 7 km, jehož nejvyšší stěna dosahuje nadmořské výšky 2851 metrů. Po několik století „spící“ hora dala o sobě náležitě vědět erupcí 10. dubna 1815. Na přímé následky erupce zahynulo přibližně 92 000 lidí a tato událost je proto považována za jednu z největších přírodních katastrof v historii lidstva. Je přitom pravidlem, že největší škody napáchají sopky na ostrovech, a to i kvůli následné tsunami. Ta vyvolaná výbuchem Tambory dosáhla výše pěti metrů. Kouř valící se z jícnu sopky složený ze sopečných plynů i pevných částic dosáhl výšky 44 km, tedy vystoupal až do stratosféry, a spad popela z Tambory byl nalezen ve vzdálenosti až 1300 km od sopky. Odhaduje se, že do atmosféry bylo celkem při této erupci vyvrženo okolo 180 megatun aerosolu kyseliny sírové, dále množství oxidu uhličitého, vodíku, fluorovodíku a mnoho dalších plynů.
Následující rok – 1816 – bývá nazýván jako „rok bez léta“, což se projevilo následujícím způsobem:
- Veškerá vegetace na ostrově byla zničena. V okruhu 80 km údajně zahynulo vše živé včetně 10 000 lidí.
- V následujících týdnech následkem záplav, hladomoru a šíření nemocí zahynulo dalších 80 000 lidí.
- Na jaře a v létě roku 1815 byla na severovýchodě Spojených států pozorována „suchá mlha“, která zčervenala a zakryla Slunce tak, že sluneční skvrny byly vidět pouhým okem. „Mlhu“ nemohl rozptýlit ani vítr, ani déšť, protože byla ve velké výšce až nad mraky, ve stratosféře, tj. výše než 11 km nad povrchem země.
- Teploty v zimních měsících se příliš nelišily od teplot předchozích let, ale na jaře a v létě se nezačalo oteplovat. Ještě 4. června 1816 ve vyšších polohách uhodily mrazy, o dva dny později začal padat sníh. Toto nepříznivé počasí, trvající 3 měsíce způsobilo, že v Severní Americe nedozrála úroda. Rovněž v Kanadě nastala extrémní zima. Od 3. do 10. června napadlo poblíž Quebecu 30 cm sněhu.
- V letech 1813 až 1819 v jihovýchodní Evropě a podél východního pobřeží Středozemního moře vypukla epidemie tyfu, způsobená touto klimatickou anomálií.
- Zasažena byla i Evropa, již tak vyčerpaná napoleonskými válkami. Během nich nastal úbytek práceschopného obyvatelstva a pole ležela ladem, protože je neměl kdo obdělávat. Armády křižující Evropu rabovaly všechno včetně potravin. Během zimy 1816 – 1817 uhynulo v Británii množství hospodářských zvířat kvůli nedostatku krmení. Nízké teploty a silné deště vedly k neúrodě, v Irsku a Walesu vypukl hladomor. Neurodila se pšenice, oves ani brambory. Krize nastala také v Německu, kde ceny potravin vylétly prudce vzhůru a v mnoha městech se konaly demonstrace na trzích s obilím a před pekárnami. Následovaly nepokoje, žhářství a rabování. Dnes víme, že to byl největší hladomor v 19. století vůbec.
- V Indonésii sopečný popel spálil a pokryl silnou vrstvou plodiny, což vedlo ihned k nedostatku potravin. Výrony plynů, zejména chlorovodíku, způsobily, že dešťové srážky byly extrémně kyselé, v podstatě šlo o slabou kyselinu. Ta zlikvidovala nadzemní části rostlin, z nichž jen některé dokázaly znovu vyrašit až další rok na jaře.
- Oblak sirných sloučenin v ovzduší v následujících dvou letech zpozdil příchod indických monzunových dešťů. Následovalo sucho a neúroda a vznik nového, smrtícího kmene cholery, proti kterému neměli místní obyvatelé vyvinutou dostatečnou imunitu.
- Chladné počasí, větry a deště ničily v Číně jednu úrodu za druhou a posun monzunového období způsobil záplavy na řece Jang-c’-ťiang. Tisíce Číňanů muselo opustit svá obydlí u břehů řeky a uchýlit se do výše položených míst.
- V Rusku se v letech 1815 – 1817 vyskytla za sebou tři teplá a suchá léta, tudíž neúrodná.
- Globální klimatické změny způsobené výbuchem Tambory trvaly asi 10 let, což je zcela mimořádné. To je ovšem malá útěcha pro statisíce lidí, kteří následkem této klimatické anomálie několik let živořily, nebo dokonce zemřely.
I když k této události došlo před více jak 200 lety, představuje varování dodnes. Dokázali bychom dnes jako lidstvo spojit síly a v případě takové globální katastrofy zorganizovat dostatečně účinnou humanitární pomoc? Máme dost zásob potravin, abychom dokázali překonat hladomor třeba na půlce planety, když nejsme schopni efektivně zvládnout lokální krize tohoto druhu?
Do katastrofického scénáře ale patří i situace, kdy k takovému „roku bez léta“, případně i k jejich sérii dojde v důsledku použití jaderných zbraní. Nastala by tzv. jaderná zima, ještě horší o to, že místo „obyčejného“ sopečného popela by na zem padal popel radioaktivní obsahující radioaktivní prvky s dlouhým poločasem rozpadu. Následky této jaderné zimy si nedokážeme do všech důsledků ani představit.
