Komplex méněcennosti poprvé popsal francouzský psychiatr Pierre Janet (30. května 1859 – 24. února 1947) v souvislosti s neurózou, tedy duševní nerovnováhou, která způsobuje psychický stres neboli duševní tíseň. Na něj navázal zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud (6. května 1856 – 23. září 1939). Největší význam však tomuto komplexu přisuzoval Alfred Adler (7. února 1870 – 28. května 1937), zakladatel individuální psychologie, jednoho z hlavních směrů hlubinné psychologie.
Alfred Adler rozlišil primární komplex méněcennosti, který se rozvíjí v dětství, vyplývající z dětské bezmocnosti spojené s neúměrnými nároky a očekáváními okolí, což často bývá provázeno frustrací, jež vzniká pravidelným působením kárající a poučující autority. Podle Adlera následný, sekundární komplex méněcennosti se pak objevuje v dospělosti a v podstatě tak navazuje na jeho prvotní formu z dětského věku.
V dospělosti samozřejmě již část „dětských“ problémů odnesl čas. Navíc postupem života získáváme více životních zkušeností a s přibývajícím věkem se mění i naše hodnoty. V případných osobních odlišnostech tak můžeme najít dokonce rovněž i jisté výhody. Vždy je též dobré zaměřit se na své silné stránky, které má každý z nás. A nemusíme být také pokaždé a ve všem nejlepší, aby si nás někdo jiný mohl vážit. Často na sebe totiž klademe až neúměrně vysoké nároky nebo cíleně vyhledáváme na druhých, co sami postrádáme – a trápíme se tím. Každý však jsme jedinečný originál, který zcela jistě v něčem vyniká. Stačí jen hledat…
