Brodský, Hrušínský, Medřická. A Sovák. Slavná jména hereckých velikánů, kteří se narodili v roce 1920. Jiří Sovák to ale stihnul jen tak tak. Do konce roku roku zbývalo jen pár dnů, když se narodil do rodiny smíchovského hospodského. Původní plán, že jednou převezme živnost a bude roznášet pivo, ale otci nevyšel. Malý Jiřík už ve třech letech raději recitoval štamgastům Mámo, táto, v komoře je myš.
Otec ho ještě stihl přihlásit na hotelovou školu, ale stejně z ní utekl, a začal hrát u ochotníků. Za války byl totálně nasazen v továrně v Jinonicích, ale po čase začal hrát v kočovném divadle po boku prvorepublikového filmového krasavce Raoula Schránila. V té době už vystupoval pod pseudonymem Sovák, které si vymyslel na protest proti nacistické okupaci. Ještě před koncem války dostal angažmá v Horáckém divadle v Třebíči, kam se vydal se „šminknkastlí“ od své maminky, která ho v hraní, na rozdíl od otce, podporovala. Jinak to ale byla přísná dáma, ze které měl vítr i Vladimír Menšík. Říkal jí Stalin v sukni.
Staří dědci i Dařbuján
Z oblastního divadla ho zpět do Prahy dostal nejprve povolávací rozkaz do Armádního uměleckého souboru, kde potkal Miroslava Horníčka, a hlavně pak nabídka do divadla E. F. Buriana. Sovák se nejdřív bránil. „Bál jsem se, že bude pokračovat ve svých předválečných avantgardách, tak jsem mu řekl, že pozpátku nechodím a ani uchem nemluvím,“ vzpomínal později. Nicméně to nakonec zkusil a vydržel tam šest let. A nelitoval. „Burian byl pro mě v divadelnictví rozhodující element,“ řekl o něm s vděkem, za důvěru, kterou mu projevoval. V té době hrál, jako třicetiletý muž, například vetchého Otce Goriota. Pak se ale posunul do Divadla na Vinohradech a nakonec do Národního.
K Sovákově popularitě pomohlo ale především filmování. První hlavní rolí ve filmu byl horník Kuba Dařbuján v pohádce režiséra Martina Friče z roku 1960. V roce 1963 přišla Uspořená libra po boku Jana Wericha, který si Sovču, jak mu kolegové říkali, velice oblíbil. Pak už šel z role do role a Sovák byl na vrcholu kariéry. Filmy, ve kterých hrál, patří dodnes k nejoblíbenějším – Světáci, Kdo chce zabít Jessii, Pane, vy jste vdova, Co takhle dát si špenát nebo jezeďácký seriál Chalupáři, který v roce 1975 sledovalo 93 procent populace od 15 do 70 let.
Flámy s Menšíkem
I když měl Sovák prý fenomenální paměť a na své role se připravoval zodpovědně, uměl to také pořádně roztočit. Zvlášť s Vladimírem Menšíkem, se kterým dokázali pařit i několik dnů v kuse. Jako by se svým posedáváním po hospodách vracel do dětství, jen tentokrát na druhé straně barikády. „To, co jsem byl schopný vypít za večer, to by jinej ani nepřeplaval,“ říkával dokonce. Když se před filmovým historikem Pavlem Taussigem chlubil, že by s Menšíkem mohli udělat kariéru v Hollywoodu, tak se na námitku, že by jim tam netolerovali jejich pijácké výstřelky, kvůli kterým se často muselo přerušit natáčení, Sovák urazil. Před kamerou jim to ale šlo s Menšíkem skvěle. Důkazem toho je například kultovní komedie Bohouš o sázce, kdo sní víc – jestli bernardýn nebo člověk. Ještě před natáčením si scénář přepsali podle svého s odkazem na lehkou náladu silvestrovského večera, kdy měl souboj mezi Menšíkem a Sovákovým psem premiéru.
Sovákovo nekonečné flámování poměrně statečně snášela jeho poslední žena Andulka, kterou si vzal v roce 1960 a která s ním vydržela až do konce. „Andulka vystudovala po Sovákově boku vysokou školu tolerance,“ říkával o ní Miroslav Horníček. A Sovák zase, že je krásně potrhlá. Na rozdíl od tohoto vztahu mu to bohužel nevycházelo se synem z prvního manželství. Protože od jeho matky odešel, když mu bylo dva roky, a ona si vymínila, že ho nesmí vídat, měl mu dnešní vynikající herec a písničkář Jiří Schmitzer dlouho za zlé, že ho prakticky nezná. Pak přišlo určité smíření během natáčení komedie Marečku, podejte mi pero, ale když v roce 1976 Schmitzer porazil v opilosti chodce, který na následky nehody zemřel, otec ho zavrhl, a syn mu pak nepřišel ani na pohřeb.
