„Když lékaři nechtějí sloužit, jsou jako prostitutky, které nechtějí šlapat!“ Tahle věta dnes již bývalého ředitele Úrazové nemocnice v Brně Pavla Pilera stála místo.
Pro jeho podřízené to byla už poslední kapka, které předcházel odpor lékařů k trávení desítek a stovek hodin na přesčasech. To, co bylo dřív součástí každodenního života lékařů, kdy „sloužili ve dne v noci“, jak třeba prohlásil i sám Piler, už přestává být přijatelné. Zejména mladí lékaři se nechtějí nechat pohltit nemocnicí na úkor svého osobního života. Koneckonců, ani my, jako pacienti, nechceme být ošetřováni lékařem, který únavou sotva stojí na nohou.
V souvislosti s větším důrazem na rovnováhu mezi pracovním a osobním životem se teď hodně mluví o generaci Zet. O lidech narozených zhruba od poloviny 90. let minulého století do roku 2010. Na rozdíl od generací starších jsou pro ně důležitější mezilidské vztahy nebo empatie. Umí si říct, když jsou unavení nebo nemocní, nenechají se tak poslušně zneužívat a ponižovat například v práci, jak tomu bylo dřív.
Někdo jim to má dokonce i za zlé. „My jsme také trpěli, nás také bili, na nás také křičeli, my jsme chodili s horečkou do práce…“ Můžete doplnit v podstatě cokoliv. A s ohledem na toto své protrpěné příkoří pak vyžaduje po „těch mladejch“, aby si to všechno nechali líbit také. A když s tím nesouhlasí, může je klidně označit třeba za prostitutky. Jenže pak může narazit na sebevědomí „těch mladejch“, kteří si nechtějí nechat ubližovat ani kvůli práci, ani kvůli penězům, ani kvůli ničemu jinému. A pak klidně skončit i v ředitelské funkci. Jójó, časy se mění. Chvála bohu!
Zdroj: autorský text
