S rodinou žijete v pražských Lipencích, kam jste se nedávno vrátil z dovolené, kterou jste strávil především v brazilském Riu de Janeiru. Lze obě místa něčím srovnat?
Lipence a Rio spojuje nádherná příroda, která se prolíná městem. V Riu je to kupříkladu národní park, kterým se dá mimo jiné dojít i k slavné soše Krista, v okolí Lipenců je zase krásný Cukrák, mám to rád na Kazíně a vůbec v okolí Berounky. Rád cestuji a zároveň se rád vracím domů. Žije se mi tady dobře. Lipence a Rio spojují i výborné podmínky ke sportování.
V čem vás lákala Brazílie, že jste se tam s manželkou vydali?
Procestoval jsem toho už hodně, navštívil i některé země Latinské Ameriky, ale zrovna Brazílie v mém cestovatelském seznamu chyběla. Bylo mi to líto, protože jsem o ní mnohé četl. Ovlivnily mě především romány slavného brazilského spisovatele Jorge Amada, který žil v 50. letech na Dobříši. Psal o brazilských reáliích. Byl poslancem brazilského parlamentu a ze země musel utéct z politických důvodů. O životě na dobříšském zámku napsala později knihu „Zimní zahrada“ jeho manželka Zélia Gattai.
Narazil jste v Riu na nějakou vzpomínku na Jorge Amada?
Ano, ve městě jsou různé pamětní desky, které připomínají, kde žil. Vzpomněl jsem si na něj i při procházkách po plážích. V knize „Rytíř naděje“ totiž popisuje sociální boje z první poloviny dvacátého století, jejichž jedním z výsledků je, že v Brazílii jsou pouze veřejné pláže, které musí být přístupné všem.
Navštívil jste i jiná města největší země Latinské Ameriky?
Jako fanoušek architektury jsem zavítal i do hlavního města Brasília nebo do města Niterói. Zde jsem navštívit plno staveb, které postavil Oskar Niemeyer, z nichž nejvíc jich je ve městě Brasília, které založil někdejší prezident Juscelino Kubitschek, jehož předci pocházeli z jižních Čech. Brazílie je ale také zemí fotbalu, kterým žije syn hrající za TJ Sokol Lipence, tak jsme nemohli vynechat ani místa spojená s tímto sportem jako je kupříkladu obrovský stadion v Riu.
V Riu jste se setkal s lidmi, kteří kdysi žili v bývalém Československu…
Měl jsem štěstí, že se nám podařilo domluvit setkání s lidmi, kteří žili v Československu v době, kdy v Brazílii vládla vojenská diktatura. Ze země tehdy – v 60. a 70. letech – museli uprchnout. Bylo příjemné potkat v Riu lidi, kteří jsou Brazilci, ale mluví česky, znají české reálie, českou kulturu a zajímají se i o současnou politickou situaci u nás.
