Výpovědí údajných obětí sexuálních predátorů zvučných jmen přibývá. Pokud jsou pravdivé, zneužívali své oběti roky a opakovaně. Opravdu to muselo trvat tak dlouho? Proč s tím něco nedělali alespoň jejich lékaři? Je lékařské tajemství za každých okolností posvátné? Neměli naopak sami lékaři a terapeuti řádění predátorů překazit či oznámit?
Obvinění psychiatra Jana Cimického a nejnověji i populárního herce Pavla Trávníčka ze sexuálního predátorství dosud rezonují českou veřejností. V prvním případě se měl Cimický sexuálních útoků vůči svým pacientkám, ale například i vůči moderátorce České televize, dopouštět dlouhé roky. A jeho skutky také měly být důvodem, proč s ním tehdejší ředitel bohnické psychiatrické léčebny Zdeněk Bašný v roce 1996 ukončil spolupráci. Na Cimického ale žádnou žalobu nepodal. Hájil se tím, že policejní vyšetřování by mohlo jeho pacientkám psychicky ublížit. O Cimického chování se v té době – při terapii od své pacientky – dozvěděla také známá sexuoložka Hanka Fifková. I ona mlčela.
Mlčela rovněž první terapeutka „paní Věry“, která bulvárnímu webu extra.cz vyprávěla o svém otřesném zážitku s Pavlem Trávníčkem, který ji měl v roce 2000 sexuálně napadnout ve své šatně ve filmových ateliérech Barrandov. Nic nenahlásila ani její další terapeutka, tentokrát z Bílého kruhu bezpečí. Právě podobná hradba mlčení pomáhá predátorům beztrestně pokračovat ve svém chování.
Nic neudělali!
Lékaři se často odvolávají na povinnost mlčet o všem, co se dozvědí při výkonu svého povolání. Nicméně zákon je, ale i všechny ostatní kromě advokátů a kněžích, této mlčenlivosti v určitých případech zbavuje. Tím je povinnost překazit trestný čin nebo ho oznámit. Překažovací povinnost podle prezidenta České lékařské komory Milana Kubka lékaři vzniká, pokud se dozví, že někdo připravuje nebo páchá trestný čin jako je například vražda, znásilnění, pohlavní zneužívání nebo těžké ublížení na zdraví. Oznamovací povinnost má pak lékař, pokud se dozví, že někdo týrá svěřenou osobu. „Praktické způsoby překažení či oznámení jsou v obou případech pro lékaře stejné – musí věc oznámit policejnímu orgánu nebo státnímu zástupci tak, aby se sám neocitl v pozici trestně stíhaného právě kvůli nepřekažení či neoznámení trestného činu,“ vysvětlil Našemu REGIONU Kubek. Za nepřekažení či neoznámení trestného činu hrozí až tříleté vězení.
Zákon ošetřující lékařské tajemství je podle něj dostačující a více než na systémové řešení klade důraz na odpovědnost každého vůči sobě samému. „Nemohu dát lepší radu, než aby žena, která se důvodně cítí být kýmkoliv sexuálně obtěžována či napadána, sebrala odvahu a věc oznámila bez zbytečného odkladu, nikoliv až po dlouhých letech, kdy jsou důkazní možnosti orgánů činných v trestním řízení k zodpovědnému prošetření případu o dost horší,“ dodal.
Pacient především?
Petra Vitoušová z Bílého kruhu bezpečí ohledně lékařského tajemství v obecné rovině poukazuje na skutečnost, že v některých případech si zdravotníci mohou předávat informace a údaje o pacientech, aniž by jim k tomu dali dopředu svůj souhlas. „Klasickým případem může být situace, kdy si poskytovatelé zdravotních služeb mezi sebou předávají zdravotnickou dokumentaci v souvislosti s návazností zdravotní péče.“ sdělila Našemu REGIONU. „Co se týká trestného činu znásilnění, u něj povinnost oznámit trestný čin není. U trestného činu pohlavního zneužívání, což se týká osob mladších patnácti let, existuje povinnost trestný čin překazit, nikoliv oznámit. Nicméně oznámení může být jednou z forem jeho překažení,“ doplnila Vitoušová.
Na ohlašování trestného činu bez součinnosti s obětí trestného činu by byl ale opatrný David Marx, expert na kvalitu a bezpečí zdravotní péče a proděkan 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. „Lékař to může ohlásit pouze po explicitním souhlasu oběti. Sám o sobě to udělat nesmí. Pokud totiž nejde o podezření na trestný čin, který se hlásí povinně ze zákona, jednalo by se o prolomení povinné mlčenlivosti,“ tvrdí Marx. Navíc je to podle něj pro oběti, které tvoří většinou ženy, velice traumatizující a trvá dlouho, než o tom chtějí s někým mluvit. „Lékař by jim měl asistovat především v tom, aby se rozhodli nahlásit to sami. Je obtížné lékaře edukovat tak, aby od toho nedávali ruce pryč a pomohli obětem, které se stydí za to, že jsou obětmi,“ myslí si Marx.
O kauze s doktorem Cimickým je přesvědčený, že to, co se dělo, je špatně. „O to víc je to špatně v tom, že lékař má vůči pacientovi autoritativní pozici, která může jeho oběti ztěžovat obranu. A je také divné, že nikdo nic neřekl. Ovšem to není to chyba obětí, ale těch, kdo ho zaměstnávali.“
