„Václav Březina miluje les a zimní nálady; na pokraji lesa chodíval v zasněžených polích, nebo po břehu zamrzlého potoka; ale dovede rozpoutali také orgii teplých akkordů jeseně a zachytili navlhlé, modravé a křehké tóny začátku jara, kdy první potahy v rozměklé půdě přijíždějí na pole.“ (F. Hradecký: Několik uměleckých portraitů)
Malíř Václav (Svatopluk) Březina se narodil 15. září 1862 v Pátku nad Ohří.
Jeho otec Jan Březina, původem z Lázní Bělohrad, byl ředitelem školy a zamýšlel, že se syn Václav rovněž stane učitelem. Po absolvování akademického gymnázia se ale v roce 1880 přihlásil na malířskou akademii v Praze. V letech 1880–82 absolvoval elementární školu a přípravku u prof. Františka Čermáka a spřátelil se s Antonínem Slavíčkem. V roce 1883 pražskou Akademii opustil a stal se žákem soukromé krajinářské školy Leopolda Stephana, v následujícím roce odešel do Vídně, aby se zdokonalil v malbě u Jana Václava Kautského. U Kautského se seznámil s Juliem Mařákem. Spolu s ním se vrátil do Prahy a ve školních letech 1887/88–1891/92 se stal – s Janem Köpplem, Bohumilem Podhrázským a Raidmundem Wolfem – prvním žákem speciální Mařákovy krajinářské školy na akademii.
Březina byl Mařákovi pravou rukou. Jemu, jako nejstaršímu a nejvážnějšímu, byla svěřována jaksi vrchní péče a pokladna dotace Mařákových svěřenců, z nichž dále jmenujeme Slavíčka, Kavána, Baťku Dvořáka, Holuba, Minaříka, Engemüllera, Pečínku, Csordáka, z mladších a nejmladších Hudečka, Lebedu, Plaškeho (později zpěváka), Kalvodu nebo Lolka. Této kolonii býval Březina po Mařákovi hlavou — tatíkem, jak mu ostatní říkali. Prý téhle obci – ve které měl každý svoji určitou funkci – někdy i vaříval. Dokonce měl od Mařáka po tři zimy k dispozici ateliér.
V době, kdy už byl Mařák vážně nemocen, se s Baťkou Dvořákem a Pepou Mařákovou podílel na malování a zvětšování obrazů ochozu a schodiště Národního muzea.
Po umělecké stránce byl Mařákovým nejvěrnějším následovatelem a převzal jeho lyrický romantismus, malířskou techniku i rukopis. Nastupující impresionismus ho ale příliš neovlivnil. Oblíbil si i podobná témata – les, březové háje, břehy řek a zrcadlení stromů na vodní hladině nebo podzimní cesty. Zachytil krajiny ve všech ročních obdobích a ve všech denních časech.
V roce 1889 vystavoval uhlové kresby na výroční výstavě Krasoumné jednoty v pražském Rudolfinu. Účastnil se i Jubilejní zemské výstavy v roce 1891, kde vystavil motivy ze Strahovské zahrady.
Po ukončení studia žil až do roku 1897 v Lenešicích u Loun a maloval luční a lesní partie v okolí Ohře. Pravidelně se zúčastňoval výročních výstav Krasoumné jednoty. S Uměleckou besedou poprvé vystavoval v roce 1895. Byl zastoupen jak na jarní, tak i na vánoční výstavě v Topičově salónu.
V letech 1899 – 1902 žil v Náchodě, v roce 1903 se odstěhoval do Mladé Boleslavi, kde si otevřel krajinářskou školu. V roce 1905 vystavoval v Lázních Bělohrad (s dalšími krajináři Kalvodou a Kubou) – několik Březinových obrazů visí dodnes v Raisově Památníku.
V květnu 1906 měl soubornou výstavu (61 obrazů) v Mladé Boleslavi.
Václav Březina na sklonku života pobýval v Jindřichově Hradci, kde se podle Národních listů zotavoval „po těžké nervové chorobě“. Tam také 8. září 1906 náhle zemřel na srdeční vadu. Encyklopedie uvádějí datum 9. září – v knize zemřelých je devítka jakoby přepsána na osmičku, pohřby se zde konaly po dvou dnech – a ten se podle záznamu odehrál 10. září, upřednostňuji proto datum 8. září).
Na přání rodiny (manželka Cecilie, dcera Marie) bylo tělo převezeno do Lázní Bělohrad a tam pochováno několik kroků od jeho obrazu Madony, který daroval do zdejšího kostela z vděčnosti na otcovu památku.
Po čase byly jeho ostatky převezeny do Prahy na Vyšehradský hřbitov, kde je uložen v hrobě společně s Juliem Mařákem.
Server ArtPlus přinesl v červnu 2016 zprávu o dosažení aukčního rekord obrazu Václava Březiny Lesní krajina s potokem z období kolem roku 1904. Galerie Pictura vydražilo tento nevelký olej za 274 500 korun.
Zdroje: Antonie Vanišová, Bělohradské listy 2002; W., Český svět, 1906; Národní listy, 1906; ArtPlus; Wikiedie
