Od charakterního herce, předního interpreta rozhlasových her a v neposlední řadě uměleckého šéfa Činoherního klubu by to možná někteří nečekali, ale Finger má ve věcech jasno a při našem rozhovoru mi zazpívá i kousek písničky Pražského výběru, protože ilustruje jeho pohled na život.
Setkali jsme se u příležitosti uvedení seriálu Českého rozhlasu Chyceni v éteru o počátcích československého rozhlasového vysílání právě před 100 lety. Jaká to byla práce?
S pocitem, že mohu svým dílem přispět k těmto oslavám a najednou jsem součástí této historie. Chyceni v éteru je o vzniku rozhlasu a o dvou pánech, kteří rozhlas v naší republice vydupali ze země a i přes velké problémy a různé klacky pod nohama dokázali to, že rozhlas je pořád tady. O těch pionýrských dobách jsem se dozvěděl mnoho zajímavých věcí, třeba co všechno prožili při prvním vysílání do éteru. Vysílali ze stanu a hlava mi nebere, jak se do něj všichni technici a účinkující vešli. Lilo a fičel vítr, který ten stan málem odnesl. Byla to velká divočina. Rozhlasáci se nadřeli a posluchači na druhém konci přitom většinou slyšeli jen chrastění a pískání. To byly začátky!
Vzpomenete si vy sám, kdy jste poprvé slyšel Český, respektive Československý rozhlas?
U nás doma běželo rádio pořád, pamatuji si Radiožurnál. Nahrával jsem si z něj muziku na malý kazeťáček, který mi dovezl táta z Iráku.
Bylo vám jedno, co jste si nahrával? Stačilo, že to byly písničky?
Dechovce jsem se vyhýbal. Byl jsem malý. Než přišla doba, kdy jsme si nahrávali mezi vrstevníky kazety jeden od druhého s muzikou, která v socialistickém Československu k dostání nebyla, musela mi stačit Hanka Zagorová a Karel Gott.
Napadlo vás tehdy, že byste se jednou mohl stát jedním z nejznámějších interpretů rozhlasových her?
To mě samozřejmě nenapadlo, stejně jako mě nenapadlo, že budu herec. Pokud jsem chtěl v té době něčím být, tak prezidentem nebo kovbojem.
Český rozhlas vám dává jedinečné herecké příležitosti. Byl jste Salierim v Amadeovi, Sherlockem Holmesem v Psu baskervillském, Kochanem ve Vrchlického Knížatech nebo třeba kastelánem ve hře Pohřbeni zaživa, inspirované Edgarem Allanem Poem…
Kromě Vrchlického, kterého jsem v dospívání nečetl, všechno další, co zmiňujete, neodmyslitelně patří k mému mládí. Byla to pro mě nabídka, co se neodmítá a kterou jsem si opravdu užil. Amadea jsem poprvé viděl v Šumperku v kině Svět a byl to neskutečně silný zážitek, na který se nikdy nezapomíná, včetně Salieriho. Odkryl se mi úplně jiný velký svět, než v jakém jsem na malém městě žil. Takže pak o mnoho let později jsem si v rozhlase říkal, že toho Salieriho hlavně nesmím zkazit a nade mnou visel ten velký vzor. Poea jsem jako mladý rád četl a rád jsem se u jeho věcí bál. A Sherlock Holmes byl pro mě ikonou strašně dlouho, od chvíle, kdy jsem si přečetl první knížku s ním.
Předpokládám, že rozhlasové herectví je úplně jiné než divadelní nebo filmové, už kvůli omezeným prostředkům, které můžete použít. Je to tak?
Určitě ano, zároveň je to ale v něčem stejné. Do herectví musíte hodně investovat, jde o upřímný osobnostní vklad. Herectví ukazuje, jak vnímáte a prostřednictvím různých děl interpretujete svět. Jako na pionýrské období s mikrofonem vzpomínám na DAMU, dělal jsem čerta. A naučit se dostat do té role jenom hlasem a zároveň nepřehrávat, nebýt patetický, to nejde za den. Cítil jsem se tam tehdy hrozně, ale dcery tu nahrávku kdysi někde doma našly a říkaly, že se bavily, takže nakonec dobrý. Podobné to bylo s jevištěm. Nabýt sebevědomí mi nějakou dobu trvalo. Ale před kamerou a mikrofonem to bylo ještě na dýl. I když jsem na tom začal nevědomě makat už v Šumperku s Ondrou Sokolem, se kterým jsme natáčeli na kazety všelijaký srandy.
Ať už budete nebo nebudete chtít, nikdo vám už neodpáře roli Edvarda Beneše v Českém století. Co vy a historické filmy?
Historie mě jako laika zajímá, dějepis mi ve škole šel. Vždy je to ale jen interpretace, o to silnější, když je to propojené s uměním. Co historik, to jiná interpretace osobnosti nebo události. Když se my dva po tomhle rozhovoru rozejdeme, oba budeme o tom setkání vyprávět jinak, pokud vůbec budeme něco vyprávět, a tak se to má s historií. A v Českém století je těch interpretací několik, líbí se mi na něm, že zpochybňuje zažité myšlenkové stereotypy, které jsem se učil ve škole. Při hraní Beneše, vycházel jsem samozřejmě z pokynů režiséra Roberta Sedláčka, šlo víc o způsob myšlení postavy než o vnějškovou nápodobu. Robert mi zakázal dívat se na jakékoliv dobové záznamy, stejně jsem ho ale neposlechl. Ne abych studoval Benešův charakteristický hlas a gesta a pak je použil, ale abych se skrze tyto věci dostal hlouběji do toho člověka, abych si uměl představit, jak v různých situacích myslí a reaguje. V Českém století jde výrazně o umělecký pohled, jsou to velmi často obrazy, ať už vezmeme například mou tolik propíranou nahotu v jedné scéně. Samozřejmě, že to tak ve skutečnosti nebylo, nebo co já vím, co bylo, já tam nebyl.
Stále častěji hrajete také v kriminálních seriálech, ať už detektivy, nebo naopak záporáky. Na webu Činoherního klubu se o vás píše, že jste uvažoval o studiu kriminalistiky, tak jaké to teď je, zkusit si to alespoň při natáčení?
Skutečně jsem chtěl být kriminalista a přes vrahy a záporáky před kamerou jsem se nakonec dopracoval i ke kriminalistům. I když jich zase tolik nebylo: v Metanolu, v Devadesátkách a pak ještě v minisérii Spravedlnost. Všechny ty vyšetřovatele jsem si užil, splnil jsem si sen ‒ vyšetřoval jsem zločiny. A protože to bylo jenom jako, bylo to taky bez následků. Vždy jsem věděl, že ten případ nakonec vyřeším a to bylo ještě o něco lepší, než kdybych byl opravdový kriminalista i s těmi nevyřešenými zločiny na krku. A hlavně jsem se při natáčení setkal s těmi skutečnými kriminalisty, kteří ty případy vyšetřovali. A povídat si s nimi, to pro mě byl velký svátek.
Velkou roli máte rovněž v nekonečném seriálu Ulice. Předpokládám, že až ten vám přinesl tu opravdu velkou, masovou popularitu…
Je to tak, bylo to něco, co člověk zavnímá.
A jaké to pro vás je tenhle seriál natáčet a zároveň se třeba tak intenzivně věnovat spíše hodnotovému divadlu, jak to děláte? Protože někomu by mohlo připadat, že Ulice je spíš povrchní televizní zábava, ale za mě má svůj význam, když stále častěji otevírá i společensky důležitá témata a věnuje se třeba různé osvětě.
To s vámi souhlasím a myslím, že i proto je tak dlouho úspěšná. Některé věci bychom ale neměli míchat dohromady. Do divadla chodí určití diváci a určití diváci se dívají na Ulici, jsem dalek toho někoho lustrovat nebo kastovat. Jako je to v písničce od Pražského výběru: „Jsou různý lidi a různý koníčky maj’. Někdo má rád holky, jinej zase vdolky.“ Nechtěl jsem dlouho do nekonečného seriálu nastoupit, i když jsem ty nabídky dostal. Měl jsem k tomu ale jasný a konkrétní důvod, v Divadle Komedie jsem byl tenkrát opravdu na plný úvazek a takhle často točit bych nestíhal. Práce v divadle mě naplňovala, i když zároveň jsem záviděl kolegům, kteří točili, ale všechno mít nemůžete. Když jsem byl mladý, taky jsem možná říkal, co to je ty nekonečné seriály a trochu tím opovrhoval, vždyť já přece dělal to umění. A ano, v tomto smyslu to umění není, ale víc se proti tomu vymezovat nechci. Stačí se na to přece nedívat, když to pro někoho není. Jako herec jsem už za ta léta pracoval na hodně rozdílných projektech a každý z nich má své místo na slunci. Čím víc toho člověk pozná, tím je tolerantnější. A tolerance je jedna z věcí, která naší společnosti velmi chybí. I když pro lidi zlé a zákeřné je má tolerance skoro nulová.
Zdroj: časopis Mladý svět, A 11
