• nezarazene
  • Zprávy
  • Stalo se
  • Sport
  • Kultura
  • Ze společnosti
  • Zajímavosti
  • Matěj Hádek: Je potřeba se snažit být šťastný!

    4.2.2024
    Jitka Kačánová

    Věděl, že chce být herec už od třetí třídy, a vlastně ani netušil, co jiného by mohl dělat. Od filmování by si ale rok před svou padesátkou možná rád trochu odpočinul a věnoval se především rodině. A také divadlu, které mu začíná chybět. I když si uvědomuje, že by to nebylo tak úplně možné.

    Loni jste zazářil v českém sci-fi Bod obnovy. Nechci moc prozradit z děje, ale vy tam hrajete vědce, jehož život byl zazálohovaný, a tak se po své násilné smrti může do života opět vrátit. Jak se vám hrála taková postava?

    Vědce jsem nikdy předtím nehrál, já jsem hrál spíš takové tajtrdlíky, v poslední době detektivy, nebo v mládí kamarády princů a tak. Sám jsem tak přemýšlel, jak to uchopím, ale pak jsem si řekl, že vědci jsou taky lidi. Hodně mi to pomohlo, nebo mě to uklidnilo, protože jsem se toho bál. Pak jsem ale viděl rozhovor s naším vědcem, s kvantovým fyzikem panem Rakem, a přišel mi jako milý chlapík, s „normálním projevem“. Režisér Robert Hloz nás vedl k určité stylizaci, já bych to nazval lehce odosobněným herectvím nebo odosobněným hraním. Ty figury nedávají tolik najevo emoce. V tom duchu jsme byli vedení a já jsem hlavně poslouchal pokyny pana režiséra. Herectví je interpretační řemeslo, takže většinou pracujeme podle zadání.

    Jak si myslíte, že bude doopravdy vypadat svět v roce 2041, kdy se film odehrává?

    Těžko říct. Teď všichni víme, čemu čelíme. Planeta se otepluje. Do jaké míry k tomu přispívá lidstvo, to určitě není otázka pro mě. Já nemám dostatečné informace. No, a potom ta válka, co je kousek od nás. A ty války, co hrozí. To samozřejmě, objektivně není moc příjemný výhled, ale člověk musí zůstat optimistou. Doufám, že se umělá inteligence projeví stejně jako oheň. To znamená jako dobrý sluha, špatný pán. A že třeba lidstvu pomůže. S vývojem nebo přežitím.

    Nebojíte se, že můžeme jít také špatným směrem, třeba do nějakého digitálního „koncentráku“?

    Bojím. Ten strach je všudepřítomný. Ale skoro povinností člověka je tomu nepodléhat. Naopak snažit se být šťastný a veselý. Samozřejmě to jsou však vize, které se mohou naplnit. A ten strach je doslova všudepřítomný. Také jde o to, jak se s tím strachem pracuje dál. V rámci informací a dezinformací. V rámci nějakých elit, které námi mohou tímto způsobem manipulovat.

    Máme vůbec nějakou šanci se tomu ubránit, když jsou metody manipulace natolik sofistikované?

    Měli bychom být šťastní a nebát se. To je taková vnitřní obrana. Ale jestli se vůbec jako lidé máme šanci bránit efektivně proti manipulaci? To nevím. To je na mě moc těžká otázka. Prostě tomu nevěřit. Nevěřit. Ale já se vždycky, když jsem nad tímhle přemýšlel – tak protože nemám informace a nejsem filozof ani vědec – stejně dostal k tomu, i když se mi nechce ty věci posuzovat černobílé, na téměř absolutní hodnoty – že to je odvěký souboj dobra se zlem, který se odehrává jak v každém člověku zvlášť, tak i v rámci globálních věcí.

    To jste řekl moc hezky, ale vraťme se zpátky k herectví. Váš bratr Kryštof je také herec. Jak to probíhalo mezi bratry Hádkovými, když jste se rozhodovali pro herectví? A jak si v této profesi navzájem pomáháte?

    O profesi se teď po těch letech zase už tolik nebavíme. Spíš o dětech a o tom, co kde kdo zažil. Ale když jsme byli mladší, tak jsme to víc sledovali a víc jsme to spolu probírali. Ale to je logické, že teď už, jak jsme v branži dlouho, tak už to pro nás není takové téma, ve vší úctě k profesi, když se sejdeme jako dva bráchové, protože na sebe nemáme tolik času. Poslední dobou je to tak, že není už důležité, když se vidíme, co si říkáme, ale spíš to, že jsme spolu. Ale dřív to tak asi bylo. Dřív ten věkový rozdíl byl víc znát. Když mně bylo 20 a bráchovi 13 a rozhodoval se, co bude dělat, já už jsem to dělal. Ale jak se hodně dobře známe, tak ne, že bychom si nic neodpustili, ale máme se naposlouchaný navzájem, takže nás v profesním projevu toho druhého máloco překvapí. Nemyslím to ale vůbec špatně, tak to prostě je. Taky však musím říct, že jak jsem viděl Kryštofa v seriálu Volha, tak tam se mi moc líbil. To je takový novodobý Švejk 2023.

    Před rozhovorem jste mi říkal, že už hrajete hodně dlouho a že už pociťujete jistou únavu ze zaměstnání.

    To byl takový povzdech mimo záznam. Tak je mi 
osmačtyřicet, dělám to od patnácti, tak by mi možná neškodila nějaká menší pauzička.

    Třeba, že byste se vydal na nějakou cestu, nebo co byste si představoval?

    To ne. Ale že bych si třeba dal rok pauzu a věnoval se jenom rodině a sobě. Ale myslím, že si to teď, vzhledem ke své finanční situaci, stejně jako řada jiných, nemůžu úplně dovolit.

    Hrajete i divadlo?

    Divadlo jsem bohužel teď nestíhal, hodně jsem točil. V současné době mám jedno představení, ve kterém se alternuji s Vladimírem Polívkou v Dejvickém divadle. Jmenuje se to Vzkříšení. Tak to hraji jednou za čas a musím říct, že se mi po divadle stýská. Ale na druhou stranu, divadlo je jako koníček a taková láska, na kterou si většina z nás, neříkám že všichni, musí vydělat někde jinde. Takže to bych právě klidně dělal v rámci toho odpočinkového roku.

    Podle čeho rozpoznáváte dobrého herce od špatného?

    Stejně jako všichni. To je jako s vínem – člověk nemusí být zrovna someliér, ale řídí se tím, že buď mu to chutná, nebo nechutná. Já jsem taky divák a poznám dobrého herce podle toho, že mě prostě baví se na něj koukat a že mu věřím.

    Máte nějaký profesní sen? Co byste si chtěl ještě zahrát? Co by vás ještě lákalo?

    Konkrétně asi nic, ale obecně bych strašně rád hrál ve věcech, které dokážou oslovit široké spektrum publika. Prostě kde si každý najde to svoje.

    Třeba?

    To je velmi těžké, protože dobrých scénářů zase tolik nevzniká. Strašně rád bych si zahrál v nějaké komedii, což je podle mě jedna z nejtěžších filmových disciplín. V komedii typu Jak utopit doktora Mráčka nebo Což takhle dát si špenát. To by mě lákalo. Kdyby to mělo poetiku, která mě přitahuje. Ale taky je to tím, že to je moje dětství. A prostě to mám rád. Ty komedie, kdy se smějete, smějete a najednou zjistíte, že vlastně možná trošku brečíte.

    Když jste si řekl, že budete herec, jak jste se dokázal svého snu nepustit?

    To se tak prostě stalo. Možná mi v tom pomohli rodiče, kteří mi to nerozmlouvali. A táta – co si pamatuji, nebo co mi vyprávěla máma – s tím nebyl úplně souzněný, ale rozhodně mi nechtěl bránit v dětských snech. I když možná věřil, že si to pak rozmyslím. A máma mě v tom už odmala podporovala. Když jsem v té čtvrté třídě věděl, že bych to chtěl dělat, tak mě šoupla do dramaťáku při lidové škole. A jak tam s námi pracovali a hráli jsme různé scénky, tak to jenom podporovalo to moje přesvědčení, že to prostě takhle bude. Nějak speciálně jsem o tom nepřemýšlel. A pamatuji si, že třeba v sedmé třídě, tenkrát jsme končili osmičkou, jsme si museli psát, kam chceme jít na školu. A pak v osmičce se to psalo znovu, ale to už bylo závazné. Ale vím, že v sedmé třídě jsem si napsal tu konzervatoř a přišel jsem domů a říkal jsem, že nevím, co si mám napsat jako druhou možnost, protože mě vlastně nic jiného nezajímá. A oni mi říkali, něco tam napsat musíš, a tak jsem napsal knihovnictví, protože jsem díky mamince v té době hodně četl, ale pro mě to bylo jenom jako. Neuměl jsem si představit, že bych se na tu školu nedostal.

    Jak vidíte svět kolem nás?

    To je těžký. Já jsem k ničemu moc nedospěl. Spíš čím jsem starší, tak řečeno slovy klasika: Vím, že nic nevím, protože všechno je relativnější a přibývá spíš otázek než odpovědí. A i když dosáhnu nějakého horizontu, pomyslného, tak najednou koukám a za tím je další údolí a další horizont. Takže asi jediné, na co jsem přišel, je, že je potřeba se snažit být šťastný. Ale někdy je těžké zjistit, že tohle je všechno. A někdy je těžké se k té jednoduchosti dostat a v tom je asi to jedno z tajemstvích života.

    Zdroj: Autorský text



    Nepřehlédněte