Vleklé boje o dobytí Montecassina (17. 1. 1944 – 18. 5. 1944) se nakonec staly jednou z nejtěžších a nejdelších bitev druhé světové války na západní frontě. Jejich cílem bylo prolomit tzv. Gustavovy linie, německého opevnění přetínajícího jižně od Říma celý Apeninský poloostrov. Montecassino pak bylo její nejdůležitější součástí.
Spojenci usuzovali, že se Němci opevní v klášteře, ale ti je přelstili. Když 1. února vyrazila americká 34. pěší divize do prvního útoku, zjistila, že nepřítel je skvěle zamaskovaný a opevněný ve svazích kopce a Američanům nezbylo, než ustoupit. Druhý útok, ve kterém šli bok po boku britské, novozélandské a indické divize, byl rovněž neúspěšný.
Němci měli týlové zabezpečení v klášteře, kde rovněž ještě byli benediktinští mniši. Generál Clark, velitel 5. americké armády, vzhledem k historické hodnotě objektu, zprvu odmítal nechat klášter zničit. Když však mniši odešli, tak 15. února několik vln strategických bombardérů a také dělostřelectvo udělalo kus práce. A z tohoto skvostu, založeného kolem roku 529, zbyly ruiny. (Dodnes se historici přou, zda bombardování bylo nutné či nikoli. Škoda, že tam tenkrát nemohli být a nést plnou zodpovědnost za úspěch či neúspěch této operace. Jak se říká, po bitvě je každý generálem.)
Bombardování nahrálo Němcům do karet, protože ihned obsadili rozvaliny kláštera a vytvořili si výhodnou obrannou pozici. Bitva o Cassino se změnila v malý Verdun. Velké letecké bombardování kláštera a německého zázemí, podle názoru štábu generála Eisenhowera, nemělo valné výsledky. Během další doby pak podnikli Spojenci ještě několik útoků, ale Němci je nasazením tanků a výsadkářů odrazili. Němci, kteří byli zajati během bojů, byli plní optimismu, a věřili, že Německo válku vyhraje. Nikde u nich nebylo vidět, že by trpěli poklesem morálky.
Až 12. května začal útok 2. polského sboru (50 000 mužů) pod vedením generála Wladyslawa Anderse. Němečtí výsadkáři se zuřivě bránili, ale Poláci se pod krycí palbou děl vyšplhali na horu (520 m) a probojovali až do kláštera, nad jehož ruinami pak byla vztyčená polská vlajka. Při bojích se vyznamenal ochočený medvěd Wojtek, který pomáhal polským vojákům nosit munici pro děla. Polští vojáci brali tento boj jako odplatu za to, že si Německo a Sovětský svaz rozdělili Polsko v roce 1939 převážně pro sebe. Dobytím kláštera byla Gustavova linie prolomena a otevřela se cesta na Řím. Spojenci měli ztráty přes 105 000 mrtvých a raněných, německé ztráty jsou neznámé, odhadují se na 20 000 mrtvých a raněných.
Bylo to vlastně „Pyrrhovo vítězství“. Král Pyrrhos porazil Římany v bitvě u Auscula (279 př. n. l.) a utrpěl tak veliké ztráty, že zvolal: „Ještě jedno takové vítězství a je po mně veta.“ Donutil sice nepřítele k útěku, ale nezničil úplně jeho vojsko. V případě bitvy u Montecassina, i přes těžké ztráty, to bylo jiné. Američané, i když veškerou výzbroj a výstroj museli dovážet přes Atlantik, doplnili svoje stavy a nasadili do dalších bojů čerstvé divize. Hůře na tom bylo Německo, které ve dne v noci bombardovaly spojenecké svazy letadel. Po válce byl klášter obnoven.
Medvěd Wojtek
Wojtek se narodil roku 1941 v Íránu a byl adoptován vojáky 22. zásobovací roty dělostřelectva 2. polského armádního sboru, jemuž velel generál Anders. Účastnil se bitvy o Montecassino a byl povýšen do hodnosti desátníka. V armádě sloužil v letech 1941 až 1945.
V dubnu 1942, cestou do Palestiny, polští vojáci sloužící v polských jednotkách v britské armádě vyměnili s perským chlapcem za několik konzerv malé, hnědé medvídě. Ještě však neumělo samo žrát, tak ho vojáci krmili kondenzovaným mlékem z lahve od vodky, do které byl nakroucený šátek. I v dospělosti pak medvěd dával přednost pití ze skleněných lahví. Protože Poláci spadali pod britské velení, které netrpělo žádné zvířecí maskoty, přijali vojáci Wojtka do svých řad v hodnosti vojína a dali mu i služební číslo. Byl oficiálně zaevidován do stavu 22. zásobovací roty. S vojáky roty prožil celou válku až do demobilizace.
O medvídka všichni starostlivě pečovali. Měl rád ovoce, sirupy, med, marmeládu a pivo dostával za dobré chování. Měl režim jako každý jiný voják. Jedl s ostatními a spal s nimi ve stanu. I když mu později připravili vlastní „lůžko“, často v něm v noci nespal a chodil se tulit ke svým spícím kamarádům. Lidí se nebál, což často způsobovalo úsměvné situace při setkání s cizími vojáky a civilním obyvatelstvem.
Rád jezdil s vojáky, kteří ho naučili salutovat, v nákladním autě nebo v džípu. Uvelebil se na místě spolujezdce i řidiče. Miloval zápasení s vojáky, které obvykle končilo jeho vítězstvím. Když byl poražený „na lopatkách“, tak mu Wojtek olizoval tvář. V průběhu bitvy o Montecassino pomáhal desátník Wojtek vojákům s nošením těžkých beden s dělostřeleckými granáty. Nikdy žádnou neupustil. Jednou se prý díval na vojáky, jak se tahají s těžkými bednami, přišel k nim a zvedl se na zadní. Natáhl přední tlapy a bednu vážící okolo padesáti kilogramů odnesl jako hračku. Pak už jim pomáhal stále. A tak měla 22. zásobovací rota jako symbol medvěda držícího dělostřelecký granát v tlapách. Po skončení války byla tato rota umístěna v Glasgow ve Skotsku. Desátník Wojtek se stal miláčkem celého tábora a stejně tak místního obyvatelstva.
Po demobilizaci roty bylo domluveno, že Wojtek najde nový domov v ZOO v Edinburghu. Ředitel ZOO uzavřel s velitelem roty majorem Antoniem Chelkowskym dohodu, že se bude o „desátníka“ starat a nikomu ho bez jeho souhlasu nedá. 15. listopadu 1947 se spolubojovníci s desátníkem Wojtkem rozloučili. Později, již v civilu, ho chodili do ZOO navštěvovat dokonce tak, že často přelézali ohradu jeho výběhu, aby s ním mohli být v osobním kontaktu, jak na to byl zvyklý. Nosili mu pivo a Wojtek ihned ožil, jakmile uslyšel polštinu.
Příslušník 22. roty, desátník Wojtek, zemřel 2. prosince 1963 ve věku 22 let, což je na medvěda úctyhodný věk. V dospělosti vážil okolo 230 kg a měřil více než 185 cm.
