Měli bychom víc naslouchat dalajlámovi, byli bychom šťastnější

Další fotky

„K třicátému výročí od sametové revoluce pracujeme na projektu, který laskavě podpořil nadační fond Avast. Popisujeme přátelství dvou výjimečných mužů, Václava Havla a dalajlámy, a snažíme se ukázat, jaký dopad mělo na mezinárodní dění. Detailně se věnujeme mapování první návštěvy dalajlámy v Československu, která se uskutečnila již v únoru 1990, a vítáme jakékoliv vzpomínky a fotografie z této doby,“ uvedla pro Náš REGION Kateřina Bursíková Jacques, s kterou jsem si povídaly nejen o nedávné audienci u dalajlámy v Indii.

Nedávno jste navštívila Indii. Byla to klasická dovolená, nebo i něco víc?

Manžel (Martin Bursík) měl pozvání na mezinárodní konferenci o klimatu do Dillí, kde měl úvodní projev. Rozhodli jsme se, že se k němu s dcerou připojíme a využijeme tuto cestu k setkání s Jeho svatosti dalajlámou, který ze zdravotních důvodů Indii neopouští. S Českou republikou ho pojí silná vazba, zároveň jsme dobrovolníci v organizaci Češi Tibet podporují. K třicátému výročí od sametové revoluce pracujeme na projektu, který laskavě podpořil nadační fond Avast. Popisujeme přátelství dvou výjimečných mužů, Václava Havla a dalajlámy, a snažíme se ukázat, jaký dopad mělo na mezinárodní dění. Detailně se věnujeme mapování první návštěvy dalajlámy v Československu, která se uskutečnila již v únoru 1990.

Jak konkrétně chcete první návštěvu dalajlámy v Československu připomenout? 

Byli bychom rádi, kdyby nám lidé posílali fotografie anebo vzpomínky z té doby, ať už vítali dalajlámu na letišti, stáli na Hradčanském náměstí, kde jim mával společně s kardinálem Tomáškem z balkónu Arcibiskupského paláce, anebo se účastnili některé části dalajlámova programu (zájemci je mohou zaslat na adresu redakce, která je předá – pozn. red.). Zjišťujeme, proč se Václav Havel rozhodl hned po svém zvolení prezidentem dalajlámu pozvat anebo jakou povahu mělo jejich přátelství. V neposlední řadě chceme popsat, co přineslo Havlovo rozhodnutí být první hlavou státu, která se s dalajlámou setká na mezinárodní úrovni. Už nyní víme, že Havel otevřel dalajlámovi a tibetské exilové komunitě pomyslné dveře k dalším státníkům a přispěl tak ke zmírnění izolace, v níž se Tibeťané na mezinárodním poli nacházeli. Součástí projektu jsou diskuse, knižní publikace a výstava krásných fotografií.

FOTO: Kateřina Bursíková Jacques

Kateřina Bursíková Jacques - Audience u Jeho svatosti dalajlámy v Manali (12. srpna 2019)Kateřina Bursíková Jacques - Audience u Jeho svatosti dalajlámy v Manali (12. srpna 2019)Kateřina Bursíková Jacques - Audience u Jeho svatosti dalajlámy v Manali (12. srpna 2019)Kateřina Bursíková Jacques - FOTO ROZHOVOR Měli bychom víc naslouchat dalajlámovi, byli bychom šťastnější – foto Jiří ŠtarhaKateřina Bursíková Jacques - FOTO ROZHOVOR Měli bychom víc naslouchat dalajlámovi, byli bychom šťastnější – foto Monika Navrátilová 2
Další fotky
Kateřina Bursíková Jacques - FOTO ROZHOVOR Měli bychom víc naslouchat dalajlámovi, byli bychom šťastnější – foto Monika NavrátilováKateřina Bursíková Jacques - FOTO ROZHOVOR Měli bychom víc naslouchat dalajlámovi, byli bychom šťastnější – foto archiv Kateřiny Bursíkové Jacques 4Kateřina Bursíková Jacques - FOTO ROZHOVOR Měli bychom víc naslouchat dalajlámovi, byli bychom šťastnější – foto archiv Kateřiny Bursíkové Jacques 2Kateřina Bursíková Jacques - FOTO ROZHOVOR Měli bychom víc naslouchat dalajlámovi, byli bychom šťastnější – foto archiv Kateřiny Bursíkové JacquesKateřina Bursíková Jacques - FOTO ROZHOVOR Měli bychom víc naslouchat dalajlámovi, byli bychom šťastnější – foto archiv Kateřiny Bursíkové Jacques 5Kateřina Bursíková Jacques - FOTO ROZHOVOR Měli bychom víc naslouchat dalajlámovi, byli bychom šťastnější – foto René VolfíkKateřina Bursíková Jacques - FOTO ROZHOVOR Měli bychom víc naslouchat dalajlámovi, byli bychom šťastnější – foto archiv Kateřiny Bursíkové Jacques 3

Jaké je to setkat se s dalajlámou?

Ačkoliv nejsme buddhisté, musím říct, že je to silný zážitek, a byť to nebylo naše první setkání, byli jsme nervózní. Považuji za velké privilegium, kdykoli se mi to poštěstí. Dalajláma je úžasně vzdělaný člověk, kromě toho z něj ale vyzařuje cosi nekonečně laskavého a i když on sám zdůrazňuje, že je člověk jako každý jiný, v jeho blízkosti cítím, že to tak úplně není. Zdá se mi, jakoby viděl mimo náš vesmír a věděl víc, než běžný smrtelník. On by se ale takové představě vysmál.

Jak jste se na audienci nachystali a o čem jste si s dalajlámou povídali?

Nejprve jsme o audienci požádali písemně. Je ji těžké získat a naše radost byla dvojnásobná, když jsme zjistili, že jsme pozvaní na 12. srpna, kdy manžel slavil šedesáté narozeniny. Těžko si představit krásnější dárek. Na devátou hodinu ranní jsme měli přijet do Dharhamsaly, což je indické město, ležící severně od Dillí, kde dalajláma a část tibetské komunity žije. Byli jsme tam už o tři dny dřív, chtěli jsme navštívit i místní archiv, užít si město a přátele. Vydali jsme se i do kanceláře dalajlámy, a teprve tam jsme se dozvěděli, že audienci sice máme, ve stejný čas a hodinu, ale ve městě Manali, které je vzdálené osm až devět hodin jízdy nočním autobusem vysoko do hor. Zaimprovizovali jsme a vydali se tam. V místním buddhistickém klášteře dalajláma pobýval tři týdny, dával učení a poskytnul několik málo audiencí. Měli jsme štěstí, že i nám.

A co vám dalajláma při audienci říkal?

Zajímají jej mladí lidé a děti, vidí v nich budoucnost. Pamatuje si naši dceru Noemi, kterou poprvé zaznamenal, když jsem byla těhotná. Na fotce, která byla i na Czech Press Foto, je skloněný k mému bříšku. Další setkání se uskutečnilo, když  byly Noemi tři týdny, tehdy jsem byla předsedkyní sněmovní Skupiny přátel Tibetu a setkali jsme se v italském parlamentu na celosvětovém setkání parlamentářů, kteří Tibet podporují. Následně ji i nás vídal v pravidelných intervalech, naposledy při setkání na Hradčanském náměstí, které jsme ve spolupráci s Post Bellum a ředitelem Národní galerie Jiřím Fajtem organizovali v roce 2016.

Tentokrát se naklonil k manželovi a řekl: „My jsme minulost, tohle je budoucnost.“ Při tom ukazoval na Noemi. Zdůrazňoval, že je třeba řešit s dětmi eticko mravní otázky, učit je vnímat emoce a rozvíjet jejich soucit.  Hovořil o nadějích, které do mladé generace vkládá nejen v úsilí o ochranu klimatu, které vnímá jako zcela zásadní. S dojetím a úctou vzpomínal na Václava Havla a nechyběl jeho humor a odzbrojující smích.

Matěj Ruppert: Když umělec do své tvorby promítne, co cítí, je to o to pravdivější

Jak Noemi setkání s dalajlámou vnímá?

To by byla otázka spíš na ni, ale vidím, že je to pro ni zajímavé a věřím, že to ještě více ocení zpětně, až bude velká. Myslím si, že my, současníci čtrnáctého dalajlámy, máme mimořádné štěstí, že žijeme ve stejné době jako on. Nemyslím si, že všichni jeho předchůdci byli tak zajímaví, a nevíme, kdo přijde po něm a zda vůbec tato tradice bude pokračovat. Doporučuji proto, abychom dalajlámovi více naslouchali. Není třeba být buddhistou, myšlenky, které sděluje, jsou univerzální a probouzí to lepší v nás.

Jaké další zážitky z Indie máte?

Minibusem jsme přejížděli přes vysoké hory z města Manali nahoru do Himálaje, což je oblast Ladaku, říká se tomu Malý Tibet. Je tam velké množství tibetských uprchlíků, navštívili jsme i učitele buddhismu Viveka, který jezdí k nám do Prahy, týden jsme u něj zůstali. Chodili jsme po horách, bylo to moc příjemné. A abych nezapomněla, v Dharmasale jsme poslali Noemi do školy pro tibetské uprchlíky. V šedesátých letech ji založila sestra dalajlámy, aby si Tibeťané udrželi svůj jazyk, kulturu a byli na vysoké vzdělanostní úrovni, což se daří. Noemi dostala uniformu a mohla se zapojit. Setkala se s dětmi, které šest let neviděly své rodiče, musí si samy vyprat, ustlat, utřít svůj talíř.

Velký rozdíl oproti České republice…

Noemka byla konfrontována s tím, že se tamní děti musí postarat mnohem víc samy o sebe. I výuka je náročná, v devíti letech umí děti tři jazyky. Noemi si teď váží měkké postele a jídla, které jí člověk dá na stůl. Nejen ona si znovu uvědomila, jak se nám tady po všech stránkách žije dobře, počínaje počasím. I u nás už zažíváme velká vedra a sucha, ale stále je to nesrovnatelné s teplotami nad čtyřicet stupňů, která sužují Indii. Letos  tam lidé ze zoufalství páchali sebevraždy. Z hlediska hygieny, kvality bydlení, pracovních podmínek a zkrátka všeho možného, si tady všichni, včetně těch nejchudších, žijeme pořád dobře.

Předpokládám, že lidé tam si méně stěžují…

Je to zvláštní, ale je to tak. Z různých světových průzkumů vychází, že štěstí nemá nutnou souvislost s životním standardem. Když to zjednoduším, není přímá úměra mezi bohatstvím a pocitem štěstí. Ani dosažení vlivu či funkcí nepřináší uspokojení. Tajemství spokojenosti leží spíše v oblasti mezilidských vztahů a s vnitřním nastavením člověka, s jeho životním očekáváním a jeho smyslem.

Nemohla jsem sehnat zpěvníček Suchého a Šlitra, tak jsem si začala skládat sama

Za dobu, co nejste ve vysoké politice, jste toho zvládla poměrně hodně. Profesionálně běháte, absolvovala jste prestižní kuchařskou školu v Londýně, přispěla výrazně k tomu, že na pražském Malostranském náměstí už není parkoviště. Čemu se věnujete nyní?

Musím vás opravit s tím profesionálním běháním, je to běhání amatérské, ke kterému mě přivedl Miloš Škorpil, který má pro nás, rekreační běžce, roztomilý název hobíci. I mezi hobíky najdete skvělé běžce, ale já mezi ně rozhodně nepatřím. Druhým člověkem, který ve mně vzbudil zájem o sport, je slavná kaskadérka Hanka Dvorská, která – ač profesionálka – se v Tyršově domě věnuje běžným lidem, kteří nemusí mít kdoví jaké výkony, ale pohyb jim přináší radost.

Kdy jste vlastně začala běhat?

Ve čtyřiceti. Bylo to poté, co se narodila Noemi, odešla jsem ze sněmovny a Martin byl vážně nemocný. Bylo to pro mě těžké období a sport mi pomáhal ho překonat. Ani jsem nevěděla, že běhat dokážu, prostě jsem to zkusila. Začala jsem jedním kilometrem a časem jsem uběhla půlmaraton, poté i maraton. A tak už jsem u toho zůstala. Našla jsem si mezi běžci nové kamarády a z běhu se stala nedílná součást mého života. Postupně jsem zjistila, že můj příběh inspiruje další. Pomáhám lidem začít běhat a vydržet u toho, společně překonáváme větší vzdálenosti. Občas někomu pomůžu uběhnout půlmaraton anebo maraton a vidím, jak to lidem mění život stejně jako kdysi mně. Mám běžecký kroužek a když mě někdo požádá, pracuji s ním i individuálně. Ráda se s lidmi setkávám na procházkách anebo s nimi běhám a při obojím nabízím mentoring.

Jak jste se k němu dostala?

Vlastně náhodou. Oslovila mě úspěšná podnikatelka Renata Mrázová, která mi nabídla spolupráci v mentoringovém programu pro ženy – Minerva 21. Smyslem bylo tehdy zapojit do projektu jako mentory nové lidi bez mentorské průpravy, ale se zajímavou životní a profesní zkušeností. Zalíbilo se mi to a o moje služby byl zájem. Od té doby dělám mentorku v několika programech.

Čemu dalšímu se v současnosti věnujete?

Především vedu hub a coworking ve Sněmovní 7, což je prostor, kde se lidé mohou setkávat, spolupracovat, vzdělávat se. Nabízíme pracovní místa jednotlivcům a malým týmům, pronajímáme prostory a pořádáme nejrůznější akce, včetně kulturních a komunitních. Máme komunitu lidí, kterým pomáháme s podnikáním a osobním rozvojem, vytváříme pro ně podmínky pro to, aby naplnili svůj potenciál a dokázali to, co si předsevzali. Našimi členy jsou lidé z celé republiky i ze zahraničí, snažíme se vytvářet pestré prostředí, máme lidi od uměleckých profesí přes poradce, terapeuty, novináře a různá byznysová odvětví až po markeťáky a ajťáky. Dále jsou u nás menší firmy – dnes se tomu říká start-upy, začínající a rychle dynamicky se rozvíjející firmy anebo neziskovky. Většina coworků cílí na mladé lidi, my jsme pestří i věkově a snažíme se vytvářet příjemné podmínky i pro lidi 45+, včetně těch, kteří procházejí kariérní změnou. No a máme tady zmiňovaný běžecký kroužek, cvičení jógy a nejrůznější pravidelná i jednorázová školení.

Indický učitel Vivek vysvětloval Buddhova požehnání. Vyhýbat se negativním lidem nebo se starat o blízké

Věnujete se i dobročinnosti?

Určitě. Část našich pronájmů je za režijní náklady a výjimečně i zdarma, když se jedná o něco společensky mimořádně prospěšného a nejsou za tím peníze. Samozřejmě se snažíme být ekologičtí a společensky odpovědní. Klademe důraz na podporu demokracie a sociální inovace. Minimalizujeme odpad, plastové nádobí ani láhve u nás nenajdete. Nemáme ani parkovací místa, takže počítáme s tím, že se k nám lidé dopraví MHD, na kole, taxíkem nebo přijdou pěšky. Jednou z našich hodnot je udržitelnost, organizujeme například výměny věcí a oblečení. A když vznikne momentální potřeba, rádi se zapojíme, jako například, když Nora Fridrichová vyhlásila sbírku pro matky samoživitelky.

Mluvila jste o dceři Noemi. Od doby, co nejste v politice, vyrostly vaše dvě děti Nina a Sebastian. Oba se našli v kulturní oblasti. Máte z nich radost?

Velkou. Je jim 25 a 24 let a oba dokonce nastoupili do stejného ročníku DAMU, kde už končí. Nina od loňska pracuje jako dramaturgyně v Národním divadle, kde je na plný úvazek, vedle toho režíruje vlastní představení a angažuje se ve umělecké skupině 8lidí. Je zajímavé sledovat, jak přemýšlí o podobných věcech jako já, zajímá se o společenské otázky i politiku, jen je zpracovává uměleckou formou. Sebastian  je herec a muzikant. Je frontmanem kapely „I love you Honey Bunny“, které se myslím daří oslovovat mladé publikum. Hráli na festivalech Colours of Ostrava nebo Rock for People i na velkém maďarském festivalu Sziget. V divadle ho můžete vidět třeba jako Aljošu v krásném představení Bratři Karamazovi, režijního dua SKUTR , které má v repertoáru divadlo v Hradci Králové.

Jak už jsem v jedné z otázek naznačila, pomohla jste prosadit Malostranské náměstí bez aut. Takřka denně jím procházíte, jak jste nyní spokojena?

Spokojená jsem i nejsem. Když to porovnám s dobou, kdy tam stálo auto vedle auta a byly cítit výfukové zplodiny, je to rozhodně lepší. Na druhou stranu nevím, co bude dál a je škoda, že tam není více místa k sezení a odpočinku, kromě jediného stromu žádná zeleň a ani voda. Navíc se bojím, že plánovaná rekonstrukce nemusí dopadnout dobře, záměr mi přijde příliš megalomanský, osobně bych se přimlouvala za řešení co nejšetrnější k místu. Když sleduju, co se nyní děje třeba na Petříně, kde se rozsáhle dláždí, kácí a staví, odhání ptactvo a ničí jedinečný genius loci, nemám z toho dobrý pocit. Někdy méně je více, a to platí v přírodě i ve městě.

Kateřina Bursíková Jacques (1971)
Vystudovaná politoložka, v letech 2006 až 2010 poslankyně Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, v současné době podnikatelka, mentorka, ředitelka prostoru Sněmovní 7, amatérská běžkyně a vášnivá kuchařka

Dnes, 15:40
Film o zombících, který vznikl podle stejnojmenné videohry, avšak v něm slovo „zombie“ neuslyšíte. Zajímavé...
Dnes, 13:40
Podle údajů Českého statistického úřadu až 43 % zaměstnanců a až 60 % živnostníků pocítilo...
Dnes, 11:40
Komerční článek
Jaké je řešení? Nová studie advokátní kanceláře Toman & Partneři nastínila, že klíčová je transparentní...
Dnes, 11:40
Plejtvák obrovský, mořský savec z řádu kytovců, je největším tvorem, jaký kdy na Zemi vůbec...
Dnes, 10:20
Větší břicho lidi obvykle velmi trápí. A jak by ne, je to celkem nebezpečná záležitost,...
Dnes, 08:10
Chytli jste covid nebo chřipku či jste "jen nachlazeni? Uvařte si vývar! Vývar ze zeleniny...
Včera, 17:45
Nevím jak vy, ale já považuji podzim za nejkrásnější roční období. Hýří barvami a člověku...
Včera, 15:35
Velké šelmy celosvětově ubývají, avšak severoameričtí kojoti jsou v tomto případě výjimkou. Jejich populace naopak...
Včera, 13:25
Připravovala se jednoduše, s bylinami a kořením a opékala se na ohni. Zvěřinové pochoutky se...
Včera, 11:15
Nejčastější větou, která zaznívá v okamžiku, kdy se výzkumnice Blanka Nyklová ze Sociologického ústavu AV...
Včera, 09:04
Dnes, v tento slavnostní den, který je však trochu upozaděn situací kolem koronavirové krize, si...
Reklama