Podělila se o svoje bohaté zkušenosti z práce před kamerou i z divadelních představeních, ve kterých hraje. Zároveň se zastupuje vlastní divadelní agenturou, kterou si založila, aby nemusela čekat, až si na ni někdo laskavě vzpomene s krásnou rolí.
Strávila jste 14 let na Nově a jste ostřílená harcovnice televizní zábavy. Co si myslíte, že je v televizní práci nejdůležitější? Co bychom rozhodně udělat měli, a co naopak dělat neměli?
Já nejsem dramaturg, jsem jenom obyčejná moderátorka, ale všechno se zrychlilo. Když se podívám na staré záběry, jak jsme dělali počasí nebo potom i Snídani s Novou, tak je to všechno šíleně pomalé. Na to se nedá dívat… Nějakou dobrou maskérku, aby všechny ženy tady byly krásné, protože to je strašně důležitá věc.
Co vám televizní práce dala nejvíc?
Tak já to beru především jako velký úspěch vydržet v soukromé televizi 14 let. Potom jsem ještě působila v dalších dvou televizích jako moderátorka a teď už dělám jenom divadlo. Co mi osobně přineslo? Správný vnějškový pohled na moji postavu a tvář. Od té doby vím, co mi sluší, vím, jak bych se měla pohybovat před kamerou, jak mluvit správně. A přinese vám to ohromnou variabilitu. Dozvíte se spoustu věcí a je úžasné, s kolika lidmi se potkáte. Dala mi také setkání s tehdejším ředitelem Železným, kterého považuji za velikou osobnost. Jsem strašně ráda, že doteď, kdykoliv se potkáme, tak mám pocit, že mě měl asi docela rád. Co se týká počasí, no, ruku na srdce, tam jsem se zas tak moc nenaučila, protože jsem byla před kamerou, dostala jsem za úkol být vtipná a trochu jiná než na veřejnoprávní televizi. Tak jsme si tam brali i živá zvířata, stavěli jsme se na hlavu a dělali jsme „strašný bejkárny“.
V jednom rozhovoru jste uvedla, že když se díváte zpětně na ty dnešní moderátorky počasí, že je nepovažujete za příliš osobité. Dávala jste dokonce takový příklad, když si je nepamatujete jménem, znamená to, že vás nezaujaly. Je to tím, že nedělají ty „bejkárny“?
My jsme na rozjezdu Novy měli opravdu velkou volnost, až si říkám, že jsme někdy blbli tak, že diváci nevěděli, jak bude, a museli si připínat na jinou televizi, ale je pravda, že já mám ráda osobitější přístup, který si soukromé televize můžou dovolit. Ale nejde o to, dělat blbiny, ale mít nějaký specifický jazyk, specifické pohybové vyjádření, které si diváci zapamatují. Jako třeba pan Zákopčaník. On si říkal to svoje „Slunce v duši“, trval si na tom a byl tím populární. Jinak jeho projev příliš zajímavý nebyl, ale jestli si chce člověk vybudovat pozici, ve které bude zapamatovatelný, tak musí mít něco navíc.
Co se týče moderování, jste fanoušek různých jazykolamů a rozcvičování pusy?
Ne, vůbec ne, ani jsem to nikdy nepotřebovala. Samozřejmě, já jsem byla taky úplně „podělaná“ hrůzou, když jsem šla na své první rozhlasové vysílání. A na té Nově, jsem se klepala, ale pomohla mi moje herecká průprava. Říkala jsem si: „Teď jsem za moderátorku. Budu hrát, že jsem moderátorka a zahraji to dobře.“ Chce to praxi, praxi, praxi. A jestli máte vadu řeči nebo trému, tak vás toho jazykolam nezbaví. Musíte být někde uvnitř „vyklidněná“ a říct si: „Já to dám, budu dobrá, jsem skvělá!“
Zmínila jste vaši hereckou průpravu, co teď zrovna zkoušíte?
Poté, co jsem odešla z Karlínského divadla, to bylo myslím v roce 2003, byla jsem nějakou dobu na volné noze. Jsem tam stále, ale s tím rozdílem, že jsem se rozhodla, že nebudu jen čekat na příležitosti. Přece jenom v padesáti letech krásných hereckých příležitostí není tolik, jako když vám je 25. A založila jsem si svoji divadelní agenturu. Mám pod sebou pět nebo šest komedií a stala se ze mě podnikatelka – píšu faktury a dělám věci, o kterých jsem si v životě nemyslela, že budu dělat. V podstatě obhospodařuji představení, ve kterých sama hraji. Například Domácí štěstí s Ivou Hüttnerovou nebo s Veronikou Žilkovou Čarodějky v kuchyni. To je z televizního prostředí, kdy máme v regionální televizi show o vaření, a při tom se jako kuchařky nenávidíme. Já vařím francouzskou kuchyni a ona vaří obyčejnou. Tam se to střetává a dokonce se popereme v přímém přenosu. A naší poslední komedií je Nejstarší řemeslo. Děláme to s pěti ženskými – Zawadská, Dolinová, Gayerová, Slavíková, Švandová a Macháčková. Hrajeme prostitutky, kterým je mezi 70 až 80 roky.
Prostitutky ve výslužbě?
Ony jsou stále činné.
V sedmdesáti letech?
Ano a mají specifickou klientelu. Je to rozkošná americká komedie, na konci které ale lidi trochu pláčou, protože je to strašně dojemný. A vlastně úplně nejnovější představení je komedie Prezidenti se Zdeňkem Žákem, Petrem Vondráčkem a Šárkou Vaňkovou. Je to velmi nekorektní politická komedie o tom, jak se jedna politická strana snaží najít kandidáta na prezidenta.
Jaký máte vztah k politice vy a jak to vidíte s naší současnou politickou situací?
Já jsem pravicově orientovaný volič, vždycky jsem volila tímhle tím směrem, takže to podporuji.
Takže jste spokojená?
Naprosto spokojená, i když vím, že to není lehké, ale těžké. Ale nebudu kvůli nějakým problémům chodit demonstrovat, protože si myslím, že to, k tomu, co jsme si zvolili, bychom měli zůstat loajální a vydržet to. Myslím, že jsou země, které jsou na tom mnohem hůře a my se máme strašně dobře. A po zhlédnutí jistého seriálu, který teď hodně rezonoval, o tom, jaké to bylo v sedmdesátých letech, je člověk šťastný, že si může zvolit, koho chce volit, a může mluvit svobodně. Já si toho strašně vážím, protože jsem dítě sedmdesátých let a můj dětský leitmotiv byl: „Hlavně to neříkej ve škole!“ A to se v těch sedmdesátých letech houby dělo, když se to srovná s jinými lety.
Ale některé názory se teď ve škole také říkat nemůžu…
Myslíte takovou tu vyváženost a korektnost?
Mám na mysli případ té učitelky, která má jiný názor, než je ten mainstreamový.
Mělo by se rozlišovat, že toto je čistě můj názor, ale učit to podle nějakého mustru, hlavně na společenské vědy a politiku nebo filozofii. Ale jako učitelka by měla mít tu svobodu říct: „Toto je čistě můj názor.“
Vy sama jste nikdy o vstupu do politiky neuvažovala?
Ne, určitě ne. Absolutně ne. Obdivuji všechny ženské, které do politiky jdou, protože to jdou s kůží na trh. A ženská je i psychicky křehčí, řekla bych, než mužský. U mužů tam hraje víc roli ješitnost, kdežto ženy, myslím, tam jdou daleko víc kvůli tomu, že skutečně chtějí něco zlepšit.
Říkáte, že jdou s kůží na trh, ale taková herečka jde s kůží na trh asi mnohem víc…
Ne, ne. Nejde. Schová se za roli. Ale je pravda, že každý v určité roli, ve vypjatých scénách většinou reaguje tak, jak reaguje sám. Málokdy se budu rozčilovat na jevišti úplně jinak, než jsem běžně zvyklá. A když křičím, tak takhle asi bych křičela i v soukromí. To je právě ten rozdíl mezi moderátorem a hercem. Jako herec se můžete schovat, proto herectví můžou dělat i úplně introverti, ale moderátor jde opravdu za sebe. Jde daleko víc na trh než herec.
Co vám herectví dává?
Já jsem extrovert a ráda se exibuji. Baví mě to. Nejšťastnější jsem byla v Karlínském divadle, kde jsem měla nádherné kostýmy. Jsem hodně ješitná, ráda se líbím, ale pak tam jsou i momenty, zrovna v tom Nejstarším řemesle, kdy něco řeknete a diváci úplně ztichnou a cítíte, jak vás hltají, jak rozumí tomu, co chcete říct. Skrz toho autora. A to je tak sexy!
A popsala byste nějaký okamžik, kdy publikum úplně ztichne?
V Nejstarším řemesle jedna postava říká: „Víte, ale já si s nimi jenom povídám, jenom je objímám, jenom jim dělám jejich druhou mámu. Mužským, kteří o mámu přišli a je jim třeba sedmdesát, ale každý člověk tu maminku hledá, a já jsem v tu chvíli jejich matka, jejich máma. Jo, a je pravda, ano, za to platí, ale kdo jinej jim to dá než my?“ To jsou takové chvíle, kdy se diváci smějí, ale zároveň je u toho mrazí.
Michaela Dolinová
Narodila se 16. března 1964 v Třinci.
Absolventka pražské konzervatoře, účinkuje na různých pražských scénách, moderuje společenské akce i pořady pro děti, spolupracuje s rozhlasem a patří k úspěšným filmovým a televizním herečkám. Mohli jste ji zahlédnout například v seriálu Ulice, Ordinace v růžové zahradě, nebo v Chlapci a chlapi. Od roku 1994 do roku 2008 moderovala na TV Nova Snídani s Novou a zprávy o počasí.
