Michaela Mlíčková Jelínková: Psaní testuji na dětech a manželovi

26.12.2019
Zuzana Půrová

Máte za sebou hodně úspěšnou knihu o panu Kolečkovi. O čem je vaše nová kniha Maličkost pro premiéra a jiné povídky?

Čtenáři mi říkají, že jsou to příběhy„fakt ze života“, což mě hrozně těší. Hrdinové jsou lidi jako my, akorát jsou všichni svým způsobem „magoři“. S těmi se totiž člověk nenudí a já jsem chtěla, aby ta kniha byla zábavná a děj táhl čtenáře dopředu. Že se to povedlo, řekl i kmotr knihy, slavný psychiatr Radkin Honzák. Přirovnal knihu dokonce k povídkám Roalda Dahla, což byl geniální povídkář. To byla velká pocta.

 

Povídky vznikaly docela dlouhou dobu.

Zároveň jsem totiž psala pohádky o panu Kolečkovi. Přes den jsem psala povídky, pohádky večer. Nejdřív jsem synovi odvyprávěla nový příběh a pak ho utíkala přepsat.

Pohádky jsem hned sdílela se svým synem

Jak povídky vznikaly?

Dlouho jsem chtěla napsat knihu, ale pořád jsem to odkládala. Pak přišlo těžké období, odešla jsem z dobře placeného mís ta v zahraničí, abych mohla být v Česku nablízku nemocné mamince. Když se vše dalo částečně do pořádku, přehodnotila jsem svůj život, sedla si a začala psát. Každý den jsem proseděla u počítače, nebrala telefony, psa la a psala. Moji známí si mysleli, že se flákám. Ale ono se pros tě nemůžete osm hodin zvednout ze židle, podobně jako v kanceláři. Takhle to šlo půl roku.

Byl velký rozdíl psát pro děti a pro dospělé?

Je to úplně jiný druh psaní, pohádky jsem vlastně hned sdílela se svým synem, kdežto povídky mi zrály v hlavě a byla jsem na ně sama. Kniha povídek má mnohem více stránek než pohádky, jsou tam vedlejší linie, drsné příběhy, nesmí chybět napětí, pointa, trocha černého humoru. Co mají povídky i pohádky společného, je to, že se vždycky něco pokazí. V pohádkách se to vždycky vlastně vyřeší, v povídkách to tak jisté není. Své hrdiny, leckdy padouchy, si ráda vychutnám.

Středověký Břevnovský klášter zahalen do tajemství. K čemu kdysi mniši využívali pivo a čím klášter posloužil StB?

Bavilo vás tedy víc psát pro děti, nebo pro dospělé?

Psát pro děti bylo vždycky radostné, povídky byly náročnější, byl to větší objem práce. Ale není to tak, že bych něco z toho měla raději. Naštěstí jsem měla možnost jak dospělé, tak dětské psaní na kom testovat. A to na manželovi a na synovi!

A teď máte dalšího, menšího syna. Nezasloužil by si také svoji knížku? Děti by rády pokračování příběhů pana Kolečka a jeho kamarádů…

Uvidíme. Oba moji synové jsou neuvěřitelně zábavní a vel – mi mě inspirují. Ale nechci předbíhat… Jsem pověrčivá. Vím ale, že je poptávka po tom, co bylo s panem Kolečkem dál… Ale mám rodinu, dvě děti, chodím do práce, jsem klasická maminka, která jede šestnáct hodin denně. Takže nic neslibuji, ale nic nevylučuji!

Jednou bych ráda měla literární kavárnu

Nechcete prozradit, co bude dál. Řeknete tedy, co byste si přála, jaký máte spisovatelský sen?

Pohádky se vyprodaly během čtyř měsíců, ráda bych, aby se i povídky postupně dostaly ke čtenářům. Mám moc ráda Zahradnictví Chládek, chodím tam relaxovat a povedlo se vyjednat, že právě tady si budou moci čtenáři povídky koupit.

A ten sen?

Paradoxně díky tomu špatnému, co se mi v posledních letech stalo, jsem si vlastně hodně snů splnila. Ale dobře, pro zradím to. Ještě před pěti lety jsem neuměla upéct jediný dort. A tak když jsem byla na mateřské dovolené s druhým synem, zapsala jsem se do rekvalifikačního kurzu a díky tomu mám dneska v podstatě výuční list v oboru. Jednou bych ráda měla literární kavárnu, kde bych zkombinovala lásku k psaní i k pečení. Obojí je moje vášeň.



Nepřehlédněte