Jak jako kriminalista vnímáte film Lesní vrah a nakolik věrně se jeho režisérovi Radimu Špačkovi podařilo ztvárnit práci vyšetřovatelů?
Ten film je úplně jiný než většina filmů z tohoto oboru. Není to klasická kriminálka, je to spíš analýza vraha Viktora Kalivody, snaha o pohled na celou záležitost jeho očima. O práci kriminalistů tam prakticky nejde. Je tam malá část z výslechu Kalivody a je tam krátká část z jeho zadržení, ale jinak to není o práci policie.
Krátce po jeho zadržení s taškou plnou zbraní jste se nechal slyšet, že je možné, že by zabíjel ještě týž den.
Myslím, že policie odvedla výbornou práci – že ho zadržela, ještě než by se stalo něco mnohem horšího.
Co měl Kalivoda v úmyslu?
Jeho hlavním motivem bylo se zviditelnit, a to tím způsobem, že z legálně držených zbraní bude střílet v pražské metru a pokusí se usmrtit co největší počet osob.
Tyto vraždy, které nejsou z afektu, ale je za nimi promyšlený cíl zabít co nejvíc lidí, jsou děsivé. Navíc byl velice inteligentní. Jak si vysvětlujete tyto jeho vražedné tendence? Jak na vás působil?
On byl velmi uzavřený, k motivu toho, proč zavraždil tři lidi, neřekl vůbec nic. Jeho odpověď byla, že to pro nás není důležité. Že to udělal, ano, hlásil se k tomu, ale motiv nám neřekl. Ano, byl vysoce inteligentní, ale byl to nešťastný člověk, který se rozhodl svůj život obrátit tímto totálně destruktivním způsobem úplně naruby.
Jeden z jeho vzorů byla Olga Hepnarová, která ho inspirovala k tomu, aby pokračoval v její práci. Jak vnímáte jeho sepětí s touto masovou vražedkyní?
On uváděl, že když si přečetl knihu o Olze Hepnarové, tak porozuměl tomu, proč to udělala, že byla stejně zoufalá ve světě, ve kterém žila. Stejně jako on. A přišel s myšlenkou, že by Olze chtěl „pomoci“. A jak jinak to udělat, to jsou jeho slova, než pokračovat v tom, co začala. Takže se rozhodl, naplánoval si střelbu v pražském metru a systematicky se na to začal připravovat – od pořízení zbraní, až do doby, kdy v tom metru skutečně jel. Nenašel ale sílu střílet, takže, zase po vzoru Hepnarové, si řekl, že si musí dávat menší cíle, takže nejdříve začal střílet na krávy. Potom došlo k první vraždě dvou osob na Brněnsku, potom ke třetí vraždě u Slaného. A v tu chvíli, se my domníváme a on nám to nikdy nepotvrdil, byl připravený na útok v pražském metru.
Kde se podle vás berou tito zoufalci, ona byla zoufalá za minulého režimu, on byl zoufalý za současného režimu. Co se s těmi lidmi děje, že se rozhodnou svoje neštěstí řešit tím, že chtějí zabíjet ve velkém lidi?
Vyjdu z jeho dopisu, kde popisoval svůj psychický stav. Byl to dopis, který by se mohl označit jako dopis na rozloučenou adresovaný rodině, kde popisoval svůj život od dětství až po to, co spáchal a co ho k tomu vedlo. Takže můžeme vycházet pouze z toho, co napsal, a můžeme vycházet ze závěru znalců, kteří u tohoto případu figurovali, to znamená psychiatři a psycholog. On byl uvnitř osamělý, opuštěný nešťastník. I znalci popisovali to, co si naplánoval, nebo to, co už stačil udělat, za totální destrukci osobnosti, jakoby zevnitř.
Mohl byste přiblížit vyšetřování – jak jste na něj přišli, jak to probíhalo od prvních vražd a jak jste si je spojili s ním?
K první dvojnásobné vraždě došlo v říjnu roku 2005. Bylo to severně od Brna v lesním prostoru. Na místě byly nalezeny jen nábojnice a střela. O tři dny později došlo ke střelbě u Slaného, kde se našly zase nábojnice. Ty případy na první pohled vůbec nic nespojovalo. Nebyly žádné indicie k možnému pachateli. Jediné, co tam bylo shodné, bylo, že to nemá motiv a k oběma střelbám došlo v lesním prostoru. Jak brněnský odbor kriminalistických technik a expertiz, tak i středočeský na základě výsledků balistiky konstatovaly, že střely mohly být vypáleny z Glocku. Došlo k porovnání na kriminalistickém ústavu, a ten potvrdil, že nábojnice střely byly vypáleny ze stejné zbraně, čímž se oba případy propojily. Na tom Slánsku jsme měli ještě jednu výhodu oproti kolegům z Brna, že u lesa v den, kdy došlo ke třetí vraždě, bylo viděno malé tmavé auto a znali jsme část jeho ústecké značky. Začali se prověřovat legální majitelé Glocků, kde vyskočila taková „pozoruhodnost“, že držitelem dvou Glocků je jistý Viktor Kalivoda. A v databázi řidičů bylo zjištěno, že Viktor Kalivoda byl v minulosti kontrolován v autě, které mělo ústeckou značku a patřilo jeho matce.
Na základě těchto indicií se přistoupilo k tomu, že se zadrží. Bylo to poměrně obtížné, ne samotné zadržení, ale to rozhodnutí, protože žádné pádnější důkazy proti němu jsme v tu chvíli neměli. Ale na pomyslné misce vah, jestli bude pokračovat ve střelbě, anebo jestli ho zadržíme a dejme tomu mu to neprokážeme, tak samozřejmě na prvním místě byla bezpečnost osob. Při tom zadržení měl u sebe tašku a ta byla plná střeliva a byl tam i ten konkrétní Glock. Okamžitě proběhla balistická expertiza za porovnání s místy obou trestných činů a byla konstatována individuální shoda. Je pravdou, že potom, co byl zadržený, tak okamžitě řekl ano, to jsem střílel já.
Člověk si většinou představuje Sherlocka Holmesa, jak doma přemýšlí a něco ho přitom napadne, ale podle vašeho popisu je vyšetřování až trošku úřednická práce.
Film je určitá umělecká licence a není asi v lidských silách celý proces vyšetřování ve filmu ztvárnit. To by, mezi námi, nikoho nebavilo, protože to je zdlouhavé a kolikrát se x týdnů nedá pohnout z místa. Takže tohle by se asi takhle natočit nedalo. Některé seriály a některé filmy se hodně blíží k reálu, ale pořád je to zkratka.
Když mluvíte o tom, že se nedokážete hnout z místa, tak v případu Jaroslava Gančarčíka vyšetřovatelům trvalo dlouhých 13 let, než dopadli vraha.
V roce 1990 došlo v obci Klučov na Kolínsku k trojnásobné vraždě – v rodiném domě byly nalezené zavražděná matka a její dvě dcery. Všechny tři ženy byly ubodány a po pachateli, jako kdyby se země slehla. Absolutně žádný motiv, žádné vodítko k pachateli. Pracovalo se na tom strašnou spoustu let. Nejmladší z žen byla ještě pachatelem znásilněná, takže tam zůstalo sperma, biologická stopa. V té době se u nás ještě genetika standardně nedělala, ale v rámci kriminalistiky se to vyhodnotilo, ale pachatele se najít nepodařilo. K případu se moji předchůdci opakovaně vraceli a pořád měli snahu vraha najít. Nám se to podařilo 13 let po vraždě v rámci týmu Pomníky, kdy jsme se k pachateli dostali díky genetice.
Je nějaký případ, na který nemůžete zapomenout?
Každá vražda je určitý akt zoufalství, zloby a agrese. Ale co na nás asi dolehlo nejvíc, když jsme šli s kolegou promluvit s rodinou zavražděné ženy o tom, co se stalo. Byla tam tehdy přibližně šestiletá holčička a ta nám položila tři otázky. Musím říct, že i nám jako profesionálům z toho šla trochu čelist dolů. Zeptala se nás, jestli je maminka skutečně mrtvá, jestli jsme chytili toho pána, který to udělal, a ta nejzásadnější, jestli to maminku nebolelo. Tak to bylo to, co na nás za ty roky asi dolehlo nejvíce.
Chtěl byste být znovu kriminalistou?
Já jsem odešel do civilu jako ředitel Národní centrály proti organizovanému zločinu, takže jako poměrně vysoký funkcionář, ale vždycky říkám, že o funkcích to nebylo, bylo to o těch případech a občas to byla jízda, takže bych to šel dělat znova.
Když jsme u NCOZ, někdy se mluví o prorůstání zločinu mezi vládní politiky. Je to realita, nebo to jsou jenom báchorky?
Báchorky to nejsou.
Chcete být konkrétnější?
Ne, nebudu.
Zdroj: Autorský text
