Výročí Mnichovské dohody asi není třeba blíže popisovat, většina národa má tento okamžik mezinárodní politiky, který tak ovlivnil náš osud, v paměti. Ovšem, je potřeba jej stále připomínat, zrádcovské jednání našich západních spojenců tehdy vedlo až ke světové válce. Čím však byla Mnichovská dohoda zásadní pro nás a o čem se moc nemluví?
Mnichovská dohoda, diktát či zrada byla dohodou mezi Německem, Itálií, Francií a Velkou Británií o postoupení pohraničního území tehdejšího Československa Německu. Dojednána byla 29. září 1938 v Mnichově, podepsána byla po půlnoci, 30. září 1938. Neville Chamberlain, Edouard Daladier, Benito Mussolini a Adolf Hitler se dohodli na odstoupení Sudet Německu do 10. října t. r., československou delegaci však k jednání nepřizvali.
O slovo se přihlásili navíc i Poláci, kteří byli později od Německa „po zásluze odměněni“. Polsko požadovalo značnou část Těšínska, část Oravy a dalších území. Nezbývalo než souhlasit. Následovaly další ztráty území na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Celkové ztráty tak činily 41 098 m2 a 4 879 000 obyvatel. Dalších 1 250 000 lidí s pak přes noc stali cizinci ve svých „nových“ domovech.
Mnichovský diktát měl dopady na celou republiku, nastaly problémy ekonomické i dopravní. Ta tam byla i, už tak velmi složitá, obranyschopnost nového státního útvaru. Ztráta území takového rozsahu totiž znamenala přetrhání dlouholetých vazeb právě v ekonomice a dopravě. Přeorganizována tak musela být železniční síť, protože některé hlavní tratě se ze dne na den staly peážními, tedy vedenými přes cizí státní území.
Upraven musel být i plánovaný projekt československé dálnice, páteřní spoje nově procházely přes Havlíčkův Brod, Vsetín či Martin. Bylo přerušeno i spojení s Podkarpatskou Rusí.
Problém byl i v tom, že oblasti, které byly odstoupeny Německu, byly průmyslově dobře rozvinuté a provázané se zbytkem Československa, protože se jednalo vlastně o jednolitý celek, který vznikal řadu let ještě v dobách Rakousko-Uherska. Ekonomický potenciál těchto oblastí tak hbitě využila Třetí říše. Naproti tomu Maďaři na tom byli o poznání hůř. Ti totiž získali zemědělské území na jihu Slovenska a Podkarpatské Rusi, čímž ekonomicky nevydělali tolik jako Němci.
Po Mnichovu jsme ztratili asi 40 % průmyslu a až na 140 tisíc osob narostl počet nezaměstnaných. Třešničkou na dortu pak byl drzý německý požadavek ze 4. března 1939 na Národní banku Československou, aby převedla 14,5 tuny zlata ze státních zlatých rezerv na německou centrální banku, což bylo nakonec učiněno.
Na 30. září by se nemělo nikdy zapomenout, je totiž důkazem toho, že náš desetimilionový národ toho na evropské politické scéně už hodně zkusil, bohužel, nikdy jsme nebyli, a pravděpodobně ani nebudeme, pro velmoci dostatečným partnerem.
Zdroj: BENEŠ, Edvard. Mnichovské dny. Praha: Naše vojsko, 2003
