S odstupem jednoho století se už můžeme dívat na tehdejší události s chladnou hlavou. Tehdy to nebylo možné. I politici jsou jenom lidé. Jsou konflikty, bitvy a války, kde si vítěz může dovolit být rytířský a velkorysý, pokud poražená strana respektuje aspoň nějaké přijatelné normy boje. Jistě, zní to děsivě, říká se, že ve válce a v lásce je dovoleno vše, ale přeci jen, chlor a yperit…
Zkrátka a dobře. Po úlevném vydechnutí se člověk rozhlédl a začal vnímat. Evropa v troskách, bída, hlad, nemoci. Španělská chřipka za dveřmi. Pak se dostavil snad oprávněný vztek vítězů. Tady není místo pro nějaké odpouštění, nebo velkorysost. Poraženého nepřítele je třeba zdeptat, ponížit, zadupat do země, aby se už nevzpamatoval. I když máslo na hlavě měli tehdy všichni, v textu smlouvy se ta nenávist projevila v plné nahotě.
Jistě si nyní mnozí řeknete, že se tak stalo Němcům po právu. Jak se to vezme. To, co Němcům nařizovala tato smlouva, bylo minimálně neprozíravé. Jistě jste viděli dokumentární filmy z té doby, ve kterých francouzští policajti napadají v obsazeném Porýní Němce, kteří nesmeknou, když je kolem nich nesena francouzská vlajka. Ukažte mi člověka, který si ve chvíli, kdy dostane facku od okupanta, řekne, děje se mi po právu. Nelíbilo se to nejen německým generálům, ale především jednomu svobodníkovi ze záložního Královského bavorského pěšího pluku č. 16. Již měsíc po ratifikaci ponižující smlouvy, zakládá politickou stranu, která brzy roztáhne svoje chapadla nad celým Německem. Dejte mi příležitost a já vás z toho ponížení vyvedu, křičí onen svobodník, zatím jen u piva, v zakouřených mnichovských hospodách.
Hyperinflace drtí Německo a křehká, nemotorná demokracie v plenkách, je bezmocná. Bochník chleba, který stál ráno dva miliony marek, stojí odpoledne tři miliony. Pracujte, utáhněte si opasky a vaši vnuci se budou mít lépe. Jenže tak to nefunguje nikde. Lidé se chtějí mít dobře hned, po válečném běsnění, a ne obětovat svoje životy budoucím generacím. Dnes se člověk diví, jak mohl tak vyspělý, kulturní a pracovitý národ, jako jsou Němci, podlehnout jednomu fanatickému křiklounovi. Zkusme se tedy zamyslet. Píše se rok 1930, a vy hledáte práci. Žmouláte čepici tady, žmouláte čepici tam. Všude krčí rameny. Práce není. Hospodářská krize vrcholí a v Německu je osm milionů lidí bez práce. Tolik bylo v té době Čechů. Děti pláčou hlady, manželka vám spílá pro neschopnost. Pak potkáte bývalého spolužáka. Má na sobě hnědou košili a v ruce balík s propagačními materiály. Svěříte se mu a on řekne, dej se k nám, a my ti pomůžeme. Jdete s ním tedy do kanceláře, vyplníte příslušnou žádost a jdete domů. Za tři dny najdete ve schránce dopis s tímto textem. Blahopřejeme Vám, že jste byl přijat za člena strany. Vaše pracovní zařazení je takové a takové a Váš plat bude tolik a tolik říšských marek. Spadne vám kámen ze srdce. Komu budete věřit? Demokratickým institucím nebo tomu kdo vám dal výdělek? A pokud těch kamenů spadne ze srdce osmi milionům lidí, potom se vyhrají volby. Adolf Hitler se stal kancléřem 30. 1. 1933
