V lednu 1920, tedy před sto lety, byla Společností národů ratifikována smlouva, která vstoupila do historie, jako smlouva Versailleská. Půl roku po jejím podpisu, a dva roky po tom, co skončil dosud největší a nejkrvavější válečný konflikt v dějinách. Byl ratifikován dokument, který otevřel Pandořinu skříňku zla, které se dostavilo o dvě dekády později. Smlouva, která nevedla k míru, ale k další válce.
Vznik Společnosti národů, která měla zabránit budoucím válkám. Krutá ironie dějin. Páni diplomaté, zástupci vítězných mocností, se jistě tenkrát tvářili odhodlaně a historicky. Nevím, jestli u toho cvakaly fotoaparáty, ale před sto lety zřejmě ještě novinářský boom nefungoval. Jsem si však naprosto jist, že žádný z těch veledůležitých pánů se nedíval do zrcadel, které je tehdy obklopovaly. A i kdyby se podívali, stejně by v nich nic neviděli. Byli příliš samolibí a zahledění do sebe.
Každá diktatura se za účelem svého rozvoje dříve nebo později pokusí zideologizovat nejmladší příslušníky svého státu, děti a mládež. Výjimkou nebylo ani nacistické Německo. Propracovaný systém kolektivní výchovy v Hitlerjugend a příbuzných spolcích měl na starosti říšského vůdce mládeže.