Německy se tato funkce nazývala Reichsjugendführer a v době největšího rozmachu nacistického Německa ji zastával mladý a nadšený Baldur Benedikt von Schirach. Po svém narození 9. května 1907 vyrůstal v kontroverzním prostředí. Otec byl německý voják, oddaný císařství, matka Američanka pocházející z liberální a progresivně osvícenské rodiny. Se synem doma do pěti let mluvila pouze anglicky, teprve pak se chlapec začal učit německy. Jeho o sedm let starší bratr Karel se v roce 1919 zastřelil, neunesl abdikaci císaře a „potupu“ Německa uzavřením mírové smlouvy ve Versailles.
Baldur se 31. března 1932 oženil s Henriettou Hoffmannovou, dcerou Heinricha Hoffmanna, oficiálního fotografa Adolfa Hitlera. Shirachova rodina byla zásadně proti tomuto manželství, ale nepochodila. Už jen proto, že Baldur byl Hitlerovým nadšeným stoupencem a obdivovatelem již od roku 1925, kdy se s ním setkal poprvé. Po dosažení dospělosti vstoupil do NSDAP a pak jeho politická kariéra strmě stoupala vzhůru. Stal se vůdcem Německého svazu studentstva (1928) a 30. října 1931 jmenoval Adolf Hitler svého mladého spolubojovníka (Mitkämpfer) říšským vedoucím mládeže při NSDAP (Reichsjugendführer) a povýšil ho v SA do hodnosti „vůdce skupin“ (Gruppenführer), což v armádě odpovídá hodnosti generálporučíka. Schirachův nízký věk tomu nebyl na překážku. „Mládež musí být vedena mládeží! Tak zní nejvyšší zásada, podle které byla provedena výstavba Hitlerovy mládeže,“ tvrdil Hitler.
Díky svému sňatku se Schirach stal i častým hostem v Hitlerově Berghofu. Manželé Schirachovi spolu měli čtyři děti – Angeliku Benediktu (* 1933), Klause (* 1935), Roberta (* 1938) a Richarda (* 1942). V období 1936 – 1945 žil Schirach se svou rodinou na zámku Schloss Aspenstein v Kochel am See. Manželé spolu přečkali celou válku a rozvedli se až roku 1949 v Mnichově.
Právě vznikající Schirachova Hitlerjugend měla na čem stavět. První malé skupiny dorůstající nacistické mládeže, tzv. kamarádstva, zástupy či družiny (Kamaradschaften, Scharen, Gefolgschaften) se utvořily v německé říši již v době, kdy hnutí Adolfa Hitlera ještě těžce bojovalo o moc. Pozvolna početně rostoucí mladé společenství potom v roce 1931 přijala jméno muže, kterému bylo oddáno duší i tělem – Hitlerovo.
Rok nato, 1. a 2. října 1932, mohla německá mládež pod Schirachovým vedením ukázat, jak je aktivní a jaká se v ní skrývá síla. Když se na historické půdě v Postdamu konal 1. říšský den mládeže, očekávala se účast 20 000 chlapců a děvčat ze všech německých žup. Dostavilo se jich však 5x víc, přes 100 000, jen proto, aby mohli pochodovat před svým Vůdcem. Tento den měl potom v dějinách Hitlerovy mládeže vždy zvláštní význam. Záhy poté, co Hitler uchopil 30. 1. 1933 moc, byli všichni mladí Němci sjednoceni pod praporem Hitlerovy mládeže a v červnu 1933 se stal Shirach vůdcem mládeže v celé německé říši. Především pro ni pak v tomto roce vydal svoji knihu „Pionýři třetí říše“ („Die Pioniere des Dritten Reiches“).
V roce 1936 byl Schirach jmenován do funkce státního tajemníka a připravil a prosadil zákon, který učinil členství v Hitlerjugend v celé říši povinným. Tím počet jejích členů rázem vzrostl na šest milionů.
Nastal čas realizovat obsáhlý program národně-socialistického vedení mládeže. Konečně bylo možné nastolit v jejích řadách systém, který by zahrnoval všechny německé dívky a chlapce a programově je vedl k tělesnému a duchovnímu utužení. Tisícům a tisícům hochům a děvčat všech věkových kategorií byla dána možnost ujmout se odpovědné vůdcovské úlohy v některé z družin. Nejmladší chlapci do 10 let zvaní „Pimpfe“ měly skupiny zvané Deutsches Jungvolk a dívky stejného věku se pak sdružovaly do Jungmädel. Potom dívky postoupily do Bund Deutscher Mädel (BMD, Svaz německých dívek), kam chodily do 14 let. Chlapci staří 14 – 18 let potom byli příslušníky Hitlerjugend.
Mládež dostala k dispozici pro svůj rozvoj, sdružování a aktivity množství různých zařízení – nesčetné tzv. domoviny (Heime), ubytovny, hřiště, tábory a dokonce i hrady, tzv. hrady mládeže – Jugendburgen, tedy skutečné středověké hrady uzpůsobené pro jejich potřeby. Chlapci a dívky mohli také navštěvovat různá kulturní zařízení. To vše mělo jen jeden cíl – výchovu k vlastenectví, byť v nacistickém duchu. Řečeno slovy tehdejší propagandy: „Hlas domova (die Stimme der Heimat) k nim promlouvá v táborech a na hradech, které leží uprostřed německé krajiny. Chlapci a děvčata poznávají národní písně a zvyky. Pomáhají sedlákům a dělníkům při práci. Naučí se také kázni, pořádku a kamarádství. Mladé talenty v jejich řadách jsou podporovány bez rozdílu původu a plánovitě se připravují na svá povolání. Síla celku se usměrňuje k vysokému cíli celého hnutí – národnímu společenství. Kolem zimního slunovratu (yule) zpívá HJ /ha-jot/ nejraději píseň Hanse Baumanna: Hohe Nacht der klaren Sterne (Vysoká noci jasných hvězd).“
V roce 1939, kdy vypukla válka, Schirach dobrovolně narukoval na frontu, zúčastnil se západního tažení a byl vyznamenán Železným křížem. Hitler tehdy usoudil, že Schirach si mládeže zřejmě už užil dost a říšským vedoucím mládeže (Reichsjugendführerem) místo něj v srpnu 1940 jmenoval jeho tajemníka Artura Axmana a zároveň Shirachova starého spolubojovník (Mitkämpfer). Schiracha potom Vůdce pověřil vedení úřadu Říšského místodržitele a župního vedoucího Vídně. V této funkci Schirach zůstal až do konce války. Byl vyhlášeným antisemitou, za jeho „vlády“ bylo deportováno z Vídně 185 000 Židů. Dostatečně včas, již 9. dubna 1945, Schirach uprchl z Vídně a později se vzdal Spojencům. 1. října byl shledán soudem v Norimberku vinným ze zločinů proti lidskosti a odsouzen na 20 let do vězení. Na svobodu byl propuštěn částečně slepý v roce 1966, přesto následujícího roku ještě jako svou osobní zpověď vydal paměti „Věřil jsem v Hitlera“ (Ich glaubte an Hitler). Zemřel 8. srpna 1974.
