Starožitník Kohout je v pasti. Před chvílí obhajoval ubohé lvy před týráním ze strany krotitele a nyní na to doplatil. Ledová sprcha, dveře z místnosti bez kliky a soused, který pospíchá s ušitím košile, kterou zřejmě vidí jen on sám. Druhý obraz je trochu pochmurnější. Vysoké klenby studených chodeb psychiatrické kliniky, připomínající tereziánská kasárna. Pár blikajících žárovek, mříže na oknech, nábytek, který se rozpadá a svou nemocí na doživotí odsouzení pacienti.
Fanoušci filmů pro pamětníky jistě nezaváhali a oba filmy poznali bez problémů. Komedie Poslední Mohykán s Jaroslavem Marvanem a životopisný film o Janu Janském, s názvem Tajemství krve. Oba filmy mají však jedno společné. Utvrdit nás v přesvědčení, že se psychiatrie skládá z ledové sprchy, svěracích kazajek, elektrických šoků a Napoleonů, kteří jsou všem k smíchu. Z léčebny není návratu a doktoři se od svých pacientů liší jenom tím, že mají klíče.
Snad žádné odvětví medicíny není více stigmatizováno a předsudky slábnou velice pomalu. Jistě by nikoho nenapadlo smát se člověku s infarktem, že má nemocné srdce. Mozek není elektronická mašina, i když je k ní často přirovnáván.
Je to organická hmota a může onemocnět úplně stejně, jako každý jiný tělesný orgán. To jistě každý ví, ale pokud se setká s psychicky nemocným člověkem, neví často, jak má reagovat. Bát se ho? Vyhýbat se mu? Snažit se o porozumění? I člověka poučeného se zmocní nejistota.
Alzheimerova choroba, obecně pokládána jako ztráta paměti, je velmi známý fenomén. Je často terčem vtipů, až do té chvíle, než se nám dědeček nevrátí z každodenní procházky, nebo babička z obchodu, na který vidíte z okna. Zapomíná každý. Klíče, peněženku, narozeniny tchyně, zkrátka cokoliv. Není třeba se děsit.
Mozek zkrátka zapomíná, zbavuje se často dlouho nepoužívaných informací, a s nimi se svezou i ty, které potřebujete. Pokud se však k zapomínání přidá vztahovačnost, urážlivost, škodolibost, snaha se pohádat za každou cenu, dosud nevídaná agresivita, je třeba zpozornět. Alzheimerova choroba je skutečně nemoc, lidé si ji uvědomují, trpí a panikaří. Bojí se, že budou na obtíž. Nesimulují, protože se jedná o neurodegenerativní onemocnění, spojené se ztrátou nervových buněk, v některých částech mozku.
Tuto dosud nevyléčitelnou nemoc poprvé popsal německý lékař a psychiatr, Alois Alzheimer, (14. 6. 1864 – 19. 12. 1915), v roce 1907. Dnešní věda dokáže průběh nemoci pouze zpomalit, nikoliv však zastavit. Střední délka dožití se odhaduje na šest let, i když příčinou nemusí být vždy jen demence, ale i dlouhodobý pobyt na lůžku, spojený se zápalem plic či krevními sraženinami z proleženin.
Není však nutné propadat panice. Vysoký věk automaticky neznamená, že tato nemoc u člověka propukne. Jazykem programátorů by se dalo říci, že dobrou prevencí je zálohování dat. Četba, učení, hledání nových informací. Nerezignovat na sociální kontakty. Zkrátka nenechat mozek příliš dlouho odpočívat a nebýt pasivní.
