Zpočátku byl podle Honzíkova otce Romana vztah se Staškovou pěkný a o malého se prý starala dobře. Pak ale potřeboval odjet pracovně do zahraničí, a když se vrátil, žila s jiným mužem, se svým staronovým přítelem, o víc než deset let starším Pavlem Greplem. Rokosovi odmítala syna půjčovat, a když si zažádal o svěření syna do vlastní péče, zmizela i s ním neznámo kam.
Rokos po ní marně pátral několik měsíců, ale ani on, ani policie v tom nebyli úspěšní. Rokos ovšem tvrdí, že policie pro to tehdy neudělala dost – pátrala v jižních Čechách, přestože Stašková měla blíž k Čechám západním, k Chebsku a Karlovarsku. Zejména k Dolnímu Žandovu, kde měla trvalé bydliště. Bál se o synův život, protože Staškové bratr mu měl říct, že Honzíka jeho matka raději zabije, než aby ho vrátila otci!
Takoví normální zabijáci
Stašková s Greplem a s Honzíkem se potulovali Českem, ale když jim začali docházet peníze, rozhodli se, že se Honzíka zbaví. Podle závěru soudce v tom byla Stašková dominantnější a Grepl jí jen pomáhal. Synovi vstříkla do paže pomocí injekce vzduch s tím, že ho usmrtí vzduchová embolie. Když jí to nevyšlo, bodla ho dvakrát nožem do hrudníku. Ale ani potom Honzík nezemřel. Nakonec ho Grepl uškrtil. Podle státní zástupkyně Lenky Bradáčové přitom musel chápat, že Honzík žije, protože ještě hýbal nohama.
Pak ho položili do předem vyhloubeného hrobu, kde ho původně chtěli nechat. Jenže jim to nakonec nedalo, tělo mrtvého Honzíka naložili do auta a tam jej vozili dalších téměř dvacet dnů, než je 28. prosince 2007 zadrželi mostečtí strážníci v Nových Zlatníkách.
Život po ústavech
Další vyšetřování vrhlo podezření i na předchozí mateřství Staškové. Před Honzíkem porodila dva chlapce, Davida a Radka, a holčičku Soňu. Oba synové ještě jako hodně malí za nevyjasněných okolností zemřeli. V pitevní zprávě měli jako příčinu smrti uveden „syndrom náhlého úmrtí“. Soňa naštěstí její výchovu přežila, ale velkou zásluhu na tom měla její babička, která si ji od Staškové vzala. Podle některých zdrojů ji Stašková týrala a byla ochotná se jí vzdát na základě dohody, že Sonina babička ji výměnou za to neudá.
Na chování Staškové mělo velkou měrou podíl její neutěšené dětství. Krátce po porodu skončila kvůli úrazu své matky v kojeneckém ústavě, kde strávila první dva roky života. Pak se vrátila domů, ale kvůli kázeňským problémům ve škole, kdy například všem dětem neustále velice sprostě nadávala, ji poslali v sedmi letech do ústavu v krušnohorském městečku Hora Svaté Kateřiny. Odtud ji pustili až v sedmnácti, ale o dva roky později ji matka vyhodila z domova, protože fyzicky napadla svého otčíma. Až později pochopila, že se Antonie nejspíš jen bránila jeho sexuálním útokům. Zneužíval totiž i její mladší sestru.
Kdo je viník?
Soud Staškovou, která nedokázala své děti milovat, odsoudil na 24 let do vězení, Grepla na 20 let. Tvrdý trest soudce zdůvodnil tím, že k vraždě došlo zvláště surovým a trýznivým způsobem a ze zavrženíhodné pohnutky – pomsty na nezletilé osobě. Bradáčová pro Staškovou původně uvažovala i o výjimečném trestu, tedy o 25 letech nebo dokonce o doživotí. Vzala ovšem do úvahy vyjádření znalců z oboru psychiatrie a psychologie, podle kterých pobyt Staškové ani Grepla na svobodě není pro společnosti nebezpečný.
Ve své závěrečné řeči Stašková mimo jiné uvedla: „Vím, že se to nedá nahradit slovy, nic mi ho nevrátí… Jsem připravena na všechno, na mě osobně mi nezáleží, nic mi nemůže Honzíka nahradit.“ Grepl za hlavního viníka označil Honzíkova otce. „Když si na něho vzpomeneš, vzpomeň si co jsi zavinil,“ řekl. Při hledání viny se ovšem nejde ubránit otázce, jestli by musel Honzík zemřít, kdyby Staškové v minulosti bez trestu neprošly už dvě mrtvé děti a třetí týrané.
Zdroj: iDnes.cz, Deník, Česká televize, Blesk
