Proč jste si vybral právě tramping, když ho máte tak prozkoumaný?
Asi to byl souběh několika impulsů. Když jsem studoval na Institutu tvůrčí fotografie, vídal jsem u spolužáků spoustu zajímavých projektů. Po škole mi tyhle podněty chyběly, a proto jsme s kamarády založili fotografický spolek Sonda. Chtěli jsme jednotné téma, které každý zpracuje po svém.
Já navrhl tramping, ale brzy mi došlo, že ostatním se do toho moc nechce. A taky jsem potřeboval trochu odlehčit od portrétů „kravaťáků“, které fotím pro Hospodářské noviny.
Většinou se v pubertě dost mění zájmy. Jak to, že vám tenhle koníček vydržel?
Jezdil jsem s rodiči na vandr zhruba do patnácti, hlavně u nás v Beskydech. V naší osadě byl okruh asi dvaceti lidí. Postupně se tahle skupina rozrůstala, jak přibývaly děti. Na konci základky už jsem chtěl mít svoji partu, a naštěstí nebylo složité ji najít. U nás ve škole se totiž do trampingu nadchlo několik spolužáků. Jezdili jsme na vandr společně, a vydrželo nám to dodnes.
Jenže v knize máte portréty trampů z Prahy, kde jste asi zpočátku nikoho neznal?
Nebylo nijak složité se mezi ně dostat, protože celkově je trampská komunita velmi otevřená a přijme vás rychle. A samozřejmě hodně pomůže, když umíte pozdravit po trampsku nebo zazpívat oblíbené písničky, tak je to snazší než u jiné subkultury.
V knize mám několik hlavních tematických linek: jedna z nich je nepsaná trampská uniforma, ke které každý přistupuje jinak. Někdo vzhlíží k první republice, nosí široké manžestráky, vestičku a šátek, jiný má rád americký styl a maskáče.
A proto jsem fotil celé postavy trampů. Je to svým způsobem taková role. V pátek odpoledne si oblečete uniformu, představíte se pod trampskou přezdívkou a zůstáváte v té roli celý víkend, někdo však takhle funguje i celý život, v práci i jinde. Další linie byla trampská místa v okolí Prahy – architektura nebo lidová tvořivost, dále krajina, protože bez ní by tramping vůbec nefungoval.
Celý rozhovor si můžete přečíst v Mladém světě č. 12/2021, který vyšel 6. května
Judita Matyášová
