Prezident Zeman ale trvá na tom, že 28. října vyznamenání na Pražském hradě – COVIDu navzdory – předávat bude, byť bez hostů. Pokud by se tradiční předávání ocenění nekonalo, považoval by to za urážku státního svátku vzniku republiky i vyznamenaných, kterých bude kolem čtyřiceti.
Místo povzbuzení národního ducha v boji s koronavirem, jak asi svým lpěním na tradičním obřadu na svátek republiky zamýšlí, si nabíhá na další vlnu kritiky. Zvlášť potom, co rozzuřil umělce i podnikatele svým prohlášením, že obtíže způsobené opatřeními vůči koronaviru alespoň pročistí trh a ti neschopní z nich zkrachují.
Do toho tedy prosazuje výjimku, kdy se – ač sám patří do té nejrizikovější skupiny – rozhodne pozvat několikanásobně převyšující vládou povolené množství shromážděných osob. Aniž bych byla velkým příznivcem způsobu boje této vlády vůči nárůstu infikovaných, myslím si, že prezident by měl jít svým chováním příkladem. Příkladem pro národ, který si ho zvolil. A to včetně těch nešťastných herců, zpěváků i hospodských.
Takhle se ovšem zdá, že hradní pán si žije ve svém světě, kam nedoléhají nářky z podhradí, a že sám se žádným omezením podvolovat nehodlá. Možná si myslí, že ten zatracený virus bude mít pro jeho státnický záměr plné pochopení a pro ten jeden večer se rozhodne zůstat za hranicemi hradu. A nebo – i když se tam náhodou objeví – tak z vlasteneckých důvodů se zrovna v tu chvíli nebude množit a přenášet se na své další potenciální oběti.
Co si prezident doopravdy myslí, vážně nevím. Vím ale jistě, že víc než cokoliv jiného jeho počínání připomíná jedno z pravidel na Orwelově Farmě zvířat, které říká, že všechna zvířata jsou si rovná. Jen některá jsou si rovnější!
