„Nový nápověda. Byl to nějaký pan Jindřich Šolle, dlouhý a hubený úředník šekového úřadu. Zkoušela se aktovka „Lásky hra osudná“ od bratří Čapků, kterou režíroval Bohumil Mathesius. Ale pan Šolle napovídal špatně, příliš se vžíval do hry, měl gestikulaci, mimiku, afekt, a to nápovědovi nepřísluší.
„Pojďte se na něj podívat,“ řekl Mathesius Červenému a oba usoudili, že pan Šolle není nápověda, nýbrž herec.
A přidělili mu v aktovce velkou roli Scaramouche. Pan Šolle se ošíval, vymlouval, nechtěl, bál se. Nakonec přece jen rád roli převzal a na Boží hod vánoční 1921 odpoledne dosáhl velkého úspěchu.
Ukázal se jako dobrý kamarád a divadelní nadšenec. Vykládal sedmičkářům (Červená sedma, kabaret, který vedl Jiří Červený – pozn. f.) různé žertíky o paní Acetylénové, pavlačové klepně, tak vtipně, že ho Červený vyzval, aby si své vtipy sestavil do sóla a na Silvestra je přednesl. Tomu se pan Šolle bránil ještě víc, ale nakonec se podrobil disciplíně kolektivu.
Na Silvestra byl ustrojen a mocí vystrčen na jeviště. Měl trému, nevěřil si, mluvil slabě, takže ho nebylo slyšet ani v polovici sálu.“
Tak vypráví Jiří Červený o začátku jedné herecké kariéry. Hlučící silvestrovské obecenstvo bylo hlučné a nemilosrdně ho vypískalo.
Červený ho nakonec přinutil, že vystoupí znova, a to vchodem pro obecenstvo. Červený se tam s ním bude hádat a strkat ho až do poloviny sálu a tam si vystoupí na židli, aby ho bylo odevšad vidět a slyšet.
Byla to odvaha od Červeného, ale byla založena na hlubokém přesvědčení o hercově kvalitě. Také věděl, že začne-li hádkou, bude slyšet. Nakonec jeho vystoupení skončilo velkým úspěchem. A my máme díky Jiřímu Červenému herce národem milovaného včera, dnes i zítra – Jindřicha Plachtu.
Jindřich Ferdinand Šolle se narodil před 120 lety, 1. července 1899 v Plzni. Umělecké jméno Plachta začal jako herec používat podle přezdívky, kterou mu kdysi dali ve škole. Nosil totiž pelerínu, která na jeho hubeném těle vlála jako plachta.
Hrál u Vlasty Buriana, v Osvobozeném divadle, v Tylově divadle v Nuslích, v Kohoutově Divadle U Nováků a za války v Nezávislém divadle a Velké operetě (dnešní Divadlo v Dlouhé).
Po válce následovalo Divadlo 5. května (dnešní Státní opera), v rámci divadla byla vytvořena herecká skupina zvaná Divadlo pod Plachtou, která vyjížděla na venkov se zájezdovými představeními pod hlavičkou „Vesnického divadla“. Až v sezoně 1948–49 hrál v Národním divadle. Krátce působil jako umělecký vedoucí v Divadle umění lidu v Karlíně, potom od roku 1950 až do smrti byl v Ústředním divadle čs. armády (dnešním Vinohradském divadle). Jeho poslední divadelní rolí zde byla postava krejčího Ondřeje Poláka v Jiráskově hře Jan Hus.
Ve filmu debutoval v roce 1926. Do srdcí diváků se zapsal filmem Muži v offsidu, kde s Emanem Fialou vytvořili nezapomenutelnou dvojici, otec a syn Habáskovi. Plachtovi bylo tehdy 32 let a Fialovi taktéž.
A dál? Který jeho výkon vám zůstal v paměti? Připomínám – To neznáte Hadimršku, Anton Špelec, ostrostřelec, Vražda v Ostrovní ulici, Jedenácté přikázání, Filosofská historie, Před maturitou, Cesta do hlubin študákovy duše, Nebe a dudy, Městečko na dlani, Karel a já, Kluci na řece, Pan Novák.
Plachtovým posledním filmem byla (ne)slavná Karhanova parta.
Rozesměje vás víc profesor přírodopisu Matulka, rozplývající se nad zasklenou potvorou, nebo hokynář Andělín Timtělo, předvádějící totem? Dojme vás víc majitel starého koně, drožkář Šourek, nebo obecní blázen a bývalý havíř Janek, spadnuvší z kostelní věže? Těžké dilema…
Stejně jako mnozí další umělci první republiky se i Jindřich Plachta hlásil k levici. Po válce nadšeně budoval socialismus. A to doslova i vlastníma rukama. Místo budovatelských brigád měl ale stranu podporovat spíše z pódia! Tvrdá práce totiž zřejmě přispěla k jeho skonu.
Herec se slabou tělesnou konstitucí stonal od malička. Prodělal snad všechny nemoci od kurdějí až po cukrovku, takže je vlastně div, že se jeho slabá tělesná konstituce nesesypala už dříve. On na to však nedbal. Udolala ho až rakovina jater, která prý rád zaměstnával pivem. Zemřel 6. listopadu 1951 v krčské nemocnici, pochován je na Olšanech.
Byl komunista, stejně jako jeho dvě mladší sestry. Za 2. světové války byla celá rodina zapojena do ilegální odbojové činnosti, pomáhala například ukrývat odbojáře, člena ilegálního ÚV KSČ Jan Ziku.
Filmový historik Pavel Taussig k Plachtovi uvedl: „Jejich otec byl strojním zámečníkem v plzeňské Škodovce, ale vypracoval se, byl nejspíše hodně schopný, velmi si ho vážil i majitel továrny pan Škoda. Dosáhl velmi slušného postavení, a dokonce si v Plzni mohl koupit velký činžovní dům. Když byl otec už starý a vážně nemocný, Plachta mu napsal dopis do nemocnice, že po něm nepřijme žádné dědictví, že se ho vzdává. To musela být pro tatínka ohromná rána. Otec mu ještě odepsal, že nic neukradl, že nikoho nevykořisťoval, že si na všechno vydělal. Plachtův postoj hodně koresponduje s jeho nejznámějšími postavami na filmovém plátně: naivní a přesvědčený, že toto je ta správná volba.“
Zdroje: Jiří Červený: Červená sedma; Wikipedie; DIAstyl, 2017; Pavel Baroch: rozhovor s Pavlem Taussigem, Týden, 2018
