„Povězte, doktore, musí člověk atomového věku trpět, jako trpím já“, pravil trhaně a tak tiše, že se Menneval spíše domyslel, co chce říci.
„Nebudete už trpět, veliteli,“ odpověděl klidně, přemáhaje se ze všech sil. „Dám vám napít něčeho, po čem přestanou všechny bolesti.“
Vida, eutanázie, a dokonce ve sci-fi románu pro mládež. Nikoliv z pera nějakého morbidně založeného autora dneška. Tomuto příběhu je více než padesát let. Napsal ho český vědec František Běhounek v roce 1964 a jmenuje se Robinzoni vesmíru.
Eutanazie, doslovně z řečtiny přeloženo, znamená dobrá smrt. Není snad kontroverznějšího tématu v otázkách lidského života a smrti. Děsivé zkušenosti lidí z druhé světové války, kdy byl tento veskrze humánní pojem znetvořen ad absurdum, vytvořil ve společnosti přirozený odpor a strach před zneužitím.
Nová doba však vyžaduje nová řešení, a tak ani Hippokratův lékařský slib dnes již neobsahuje zákaz použít eutanázii, pokud ji dovoluje zákon, jak tomu bylo dříve. V Evropě je dnes eutanázie od roku 1942 povolena ve Švýcarsku, mnohem později byla povolena v Holandsku, Belgii a Lucembursku a zatím naposledy v Portugalsku. Tam se tak stalo před časem, který se dá ještě počítat na hodiny a je to tedy velmi čerstvá záležitost. Podivnější o to víc, že 80 % obyvatel Portugalska jsou katolíci, kteří by měli ctít přikázání „nezabiješ“.
S eutanázií se potýkají politici, lékaři, filozofové, církevní celebrity, právníci. Najít společnou řeč je téměř stejný problém, jako naučit téci vodu do kopce. Délka lidského života se prodlužuje. Stále se holedbáme délkou dožití, ale co kvalita?
Přejeme si odejít ze světa důstojně, nebo hledět nehybně do stropu po několik let a tajně doufat, že žádné další ráno už prostě nebude? Kdo to rozhodne? Trpíme bolestmi, ale po morfiové injekci bolest na chvíli ustane. A je tady dilema – může člověk, kterého nic nebolí, toužit po smrti? Zkrátka a dobře, každý člověk je individualita, nelze najít rovnici, která by měla jedno řešení. Tohle je rovnice o sedmi miliardách neznámých.
Argumenty pro. Člověk zavalený troskami domu. Zlámané končetiny, vyhřezlé vnitřnosti. Prosí o injekci z milosti, každý ví, že není naděje, ale co má dělat lékař? Existuje jenom jeden paragraf. Zatím. Pomáhat někomu v sebevraždě je trestný čin. V České republice. A druhý pól problému? Doktore, dáme vám milion korun, když ta běžná dávka morfia pro dědečka bude pro jednou, a naposledy, dvojnásobná. A teď si vyberte, kdo je vinen více? Je zde i jiný argument. Zvíře pokládaly naše zákony až donedávna jen za věc. Ale i té „věci“ jsme dokázali zkrátit trápení, pokud nebylo jiné řešení. Člověka necháme, aby ho prožil celé, až do neodvratného konce.
Každý by si měl položit otázku, chtěl bych tak skončit já? Empatie chybí. O eutanazii rozhodují lidé zdraví, plní sil. Dokážou se vcítit do opačného postavení? Začali jsme úryvkem z knihy, hodí se tedy ukončit tento problém další ukázkou.
„Posaďme se, Mvene, sotva se držíte na nohou. Víte o tom, že když první lékaři prohlédli Rena, rozhodli se utvořit konsilium smrti?“
„Vím. Chyběli dva lidé. Lékaři jsou národ konzervativní a podle starých zásad, kterých se přidržují, smí o lehké smrti nemocného rozhodnout teprve dvaadvacet lidí.“
„Ještě před krátkou dobou tvořilo konsilium smrti šedesát lidí.“
„Byl to přežitek stejného strachu před zneužitím, kvůli kterému ve starověku odsuzovali lékaři nemocné k dlouhým mukám a jejich příbuzné k nejtěžšímu morálnímu utrpení, když už nebylo východiska a smrt mohla být lehká a rychlá.“
Tento román byl napsán v roce 1957. Kdo ho pozná?
