Dojmy z návštěvy rekonstruované historické budovy Národního muzea lze rozdělit zhruba do tří částí.
Budova sama o sobě září leskem a novotou, i když velmi pozorní návštěvníci soudí, že některých dveří se to zrovna netýká. Dojem z hlavní dvorany je ovšem monumentální až se tají dech. Zarazí dvě věci. Budova je přístupná jen částečně, horní patra jsou stále uzavřená, ale to se časem poddá. Co se zřejmě nepoddá je fakt, že veřejnosti nepřístupný zůstane Panteon. Bude do něj možné jen nahlédnout přes pásku. Důvod je jednoduchý a trvalý. Neukáznění návštěvníci ryli do soch (jsou to originály) a děti jsou schopné při pobíhání kolem nich je srazit na zem. Špetku logiky pak nemá vystavení Zvonu svobody v Panteonu tak, že přes sloupy na něj není ani pořádně vidět.
Úlitbou 100. výročí vzniku naší republiky a zároveň vkusu široké veřejnosti je expozice v přízemí uprostřed nazvaná Česko-slovenská / Slovensko-česká výstava. Na 1200 exponátů dokumentuje historii našeho společného státu. Vedle poměrně banálních retro předmětů, které najdeme ještě leckde v našich domácnostech, kuriozity a bizarnosti doplňuje špetka „klasických“ přírodopisných exponátů. A hlavně plachty s doprovodnými texty, pochopitelně politicky korektními. Jen ten, kdo tu dobu do roku 1989 zažil, je schopen vnímat, jak obtížné je ji charakterizovat. Včetně komplikovaných vztahů mezi Čechy a Slováky. Za všechno mluví modely monumentálních staveb z dob socialismu, hlavně tedy těch postavených na Slovensku. Kromě jiného.
A třetí částí je výstava 2×100. Její ideou je představit 200 exponátů odkazujících na 200. výročí založení Národního muzea, exponátů něčím pozoruhodných. Až zrak přechází, co všechno je tu možné nalézt, včetně onoho kožichu z opic Hany Benešové. Tento vrchol prvorepublikové elegance, což je míněno zcela vážně, ne ironicky, je ušit z kožešin jihoamerických, sotva dvoukilových jihoamerických pralesních opiček kosmanů bělolících. Dnes nemyslitelná záležitost. Ale První republika, i smýšlení lidí v ní žijících, bylo jiné než to naše. Jinak by sotva mohl Karel Čapek nechávat topit štěňata svých fenek a ještě o tom veřejně psát, bez strachu z veřejného pohoršení. Dnes je takové chování trestným činem.
Pozoruhodné a úchvatné exponáty by si však zcela jistě zasloužily úplně jiný způsob prezentace než v klech a v pološeru vyskládané tak, že některé ani nejsou vidět celé. Jakékoliv „moderní trendy“ ve výstavnictví jsou jen na škodu, pokud brání samotné prohlídce vystaveného. Nemluvě o tom, že tma a mříže evokují spíše náladu středověkých kobek než atmosféru moderní instituce z 21. století. Klasické budově z 19. století by ovšem ze všeho nejvíce slušely i expozice v tomtéž duchu. Ano, budou vypadat konzervativně a starobyle, ale to je přesně to, co by mělo podtrhnout vážnost instituce, jakou Národní muzeum bezesporu je. Mříže a neony tam nepatří.
